Telefonát dneska nebude + se ozvala dalši rodinka

    Jak je z nadpisu patrné dnes se bohužel telefonát s rodinku neuskuteční. Asi před hodinkou jsem dostala od paní mail, že to dneska  pro mě v relativně přijatelný čas nestihne. Po výměně ještě několika mailů a přesunutí pivka s kamarádkou na odpoledne jsme se nakonec dohodly na desátou zítra večer. Tedy s tím, že mi to ještě s určitostí potvrdí. Pro mě to spíš než na pivko vypadá jen na Frisco, abych nebyla při hovoru až moc nápadně veselá :)
   Druhá zpráva se bude týkat zájmu další rodinky. Jde o diplomaty s dvoumi holčičkami (4 a7 let), bydlící cca 10 mil od Washingtonu D.C. v městečku Falls Church  - Virginia. Abych byla upřímná, moc mě rodinka sama o sobě nezaujala. Otec 40% času cestuje a není doma. Sice mi paní psala, že žil i v Praze a mají ČR rádi, ale nějak se mi to nezamlouvá. Nebudou to manželé, nevím přesně jak to mají, to mi nepsali, ale asi každý má jedno své dítě a teď jsou spolu. Povídali, že jedna z holčiček vyrůstala pět let v Rusku a umí perfektně rusky. Prý jejich bývalá au-pair byla také Ruska a že by teď chtěli kulturní změnu. Každopádně oba mluví asi třemi jazyky.  Jak jsem říkala, moc se mi nezdají. Jo, a všimli jste si, že se pomalu a jistě posouvám lokalitou blíž a blíž do velkoměsta?? teď už je to pouze deset mil. Dávám tomu rodinku, maximálně dvě a budu přímo v centru :D :D (to se pokouším o vtip, kdyby náhodou někdo nepobral :D :D)
    Kdyby si mě nakonec vybrala ta rodinka od Philadelphie, tak bych do nich asi šla. Už jsem se i docela skamarádila s lokalitou :) Myslím to takhle: Píší, že je to 10min do západní části Philadelphie, vyloženě do centra to bude asi něco kolem půl hoďky, z Philadelphie je to 90min vlakem do NYC, což není taková hrůza a rodinak píše, že tam jejich bývalé au-pair trávily hodně víkendů, a na jih to je dvě hodiny do Washingtonu, takže se dá o víkendu vyrazit i tam. Dalo by se to shrnout, že jde relativně o strategicky výchozí místo :)
     Teď mě tak ještě napadlo, že každá rodinka, která se mi doposud ozvala má nějaké zvířátko. Marně přemýšlím, jestli jsem tam někde nezaškrtla, že hledám rodinu vyloženě s mazlíčkem. Jsem si pouze vědoma, že jsem zaškrtávala, že mě nevadí rodina s nějakým tím pejskem, kočkou nebo v podstatě čímkoli.  Nevím, jestli skoro všechny rodiny mají v USA nějaké to zvířectvo?? Fakt je to zatím 100%, co se týče zvířat v rodině.

Teď tedy čekám na snad zítřejší telefonát a uvidím.

Rodinka se ozvala !!! :)

     Jak jsem uvedla ve včerejším příspěvku, tak jsem zkusila napsat té rodince kousek od Philadelphie, když si mě furt neodebrali z oblíbených, já našla tu jejjch essay :) a hlavně, přišli mi dost fajn. Dopadlo to tak, že mi včera odepsali. Sice tedy opět v době, když už jsem počítala ovečky. Zprava zněla jasně - moc rádi by se se mnou spojili. Ještě ale netuším, kdy to vyjde. Já jsem jim psala, že mam čas buď včera, dnes nebo v pátek. Ve čtvrtek jdu na pivko s mojí bývalou spolužačkou, už jsem se tu o ní taky zmínila. Jestli jste někdo četl mé postřehy z Anglie, tak je to ta, která u mě musela v Londýně týden bydlet, když utekla od přítele. Pak v sobotu dopoledne odjíždím s kámoši s lyžaři na kondiční soustředění. Upřímně asi pojdu, ale bude sranda. Jedeme do takové typické české malá vesničky, kde je asi pět baráku, zastávka autobusu a hospoda :), kde vždycky pivko po náročném dni hodně potěší. Tam bohužel budu bez internetu.
    Doufám, že se zvládneme spojit buď dnes nebo v ten pátek, kdy budu mít na dlouhou dobu poslední šanci se dostat na internet. Napsala jsem jim, že na ně budu čekat do naší jedenácté večerní a kdyby potřebovali později, ať dají vědět, že si udělám kafe a určitě neusnu :). Jinak tedy v ten pátek ať napíšou hodinu a já se přizpůsobím.
    Takže takhle asi se má zatím situace a dám určitě vědět, jak to dopadne.

Fakt jsem asi trochu blonďatá :)

    No kde začít, aby jste si nemysleli, že jsem úplná blbka, ale už to asi nezachráním :). Každopádně jsem se dnes ráno, tak jako každé, už po dobu více než týdnu, koukla na můj Au-pair in America profil. A až teď jsem si všimla, že je tam také k dispozici jakási essay. Vůbec jsem si toho dříve nevšimla. Tedy na svoji obhajobu musím říct, že ty první dvě rodinky (česká HM a rodinka z NJ) mi toho dost napsali do mailu a mám takové podezření, že ta z NJ tam tu assay ani neměla, protože nebyly k dispozici ani žádné fotky. Každopádně až teď jsem na to klikla a otevřel se dopis od rodiny pro budoucí au-pair.
     V současné době mám na profilu k dispozici informace o dvou rodinkách, které mají zájem. Je to ta ze včerejška a opravdu podle dopisu jsou to Poláci. Takže pro mě nepřijatelné.
    Jenže si mě ještě furt neodebrala ta rodinka asi 18mil od Philadelphie. Takže po tom, co jsem zjistila, že je možnost přečíst si trochu víc než jen - od kuď rodina je, kolik mají dětí, jejich věk a možnost vidět pár fotografii, pokud si je tam dají, vrhla jsem se na přečtení jejich dopis. Musím uznat, že vypadají dost sympaticky a rodinka se mi i docela zamlouvá. Asi to nebude takový zapadákov, jak jsem si původně myslela. Na internetu mi to muselo před tím nejít něco jiného, než jsem původně hledala. Co se týče infa z wiki, tak k roku 2000 - tam bylo kolem 30tis obyvatel a pak na nějakých dalších stránkách mi to vyjelo necelých 50tis obyvatel (tam rok není určený - ale je to tahle stránka, kdyby to někoho zajímalo http://www.americantowns.com/pa/wayne-information ), takže když udělám průměr, tak 40tis. taky jde. Rodinka píše, že je to 5min chůze od vlaku do Philadelphie a dále --> "Wayne is known for lovely old homes, fine schools, great restaurants and upscale shopping. One of America’s premier shopping destinations, the King of Prussia Mall, is located just 5 minutes from our home".  Práce by spočívala: ráno připravit snídani a lunchboxy pro děti. Starší (11 let) chodí sama a vyráží v 7:15 a dva mladší (8 let) jsou vyzvedávaly autobusem v 8:30. Pak by bylo volno až do 3:45 - a zas obligátní snack pro děti, dohled nad úkoly, jeden má nějakého doučovatele, vození na aktivity, popřípadě si s nimi hrát. Většinou říkají, že jde o hlídání jen těch dvou mladších. K té jedenáctileté je poznámka - "Jax is very responsible and requires little or no supervision as she now is a babysitter herself". Připravit večeři pro děti a kolem 7pm konec. Měla bych na starosti úklid po dětech, jejich prádlo a pak bych byla zodpovědná za své prádlo a svůj pokoj s koupelnou. (to je snad jasné, ne? :) )
     Dopadlo to tak, že jsem jim zkusila ještě napsat mail, když si mě tedy ještě z oblíbených neodendali a uvidíme, jestli se ozvou nebo ne. Prostě jsem to zkusila. 
    

Opet rodinka s kterou to asi nevyjde :(

Po odmitnuti rodinky z NJ jsem dnes dostala dalsi nabidku. Rodinka toho moc o sobe nenapsa - sva jmena, jmena a vek deti (dve holcicky 5 a 9) jsou z mestecka Columbia v Marylandu, cca 18mil Baltimoru. Co se tyce lokality, tak by snad nebyl problem. Uz jsem asi ztratila nadeji, ze by se mi nekdo ozval vylozene z velkomesta. Sice Columbia ma skorem 100 000 obyvatl, takze takovy mensi Hradec Kralove, ale velkomesto to neni, co si budeme povidat. Rodinka se me ptala na pra otazek - Co ocekavam od pobytu v US, co ocekavam od host rodiny a co rika moje rodina na to, ze odjizdim. V cem tedy muze byt zakopany pes? Staci snad, kdyz napisu kresni jmena rodicu Weronika a Lukasz. Do mailu mi to nenapsali, ale mam dost silne obavy, ze se jedna o Polaky. Samozrejme, ze proti nim nic nemam, tedy jedine co me v Londyne stvalo, bylo, ze si 3/4 lidi mysleli ze jsem z Polska, protoze jsou tam dost premnozeni a tak nas vsechny strkaji do jednoho pytle. A po chvili vas proste prestane bavit, kdyz se vas skoro kazdy hned zepta Are you Polish? Kazdopadne polska rodinka neni to co chci. Bydlim v Krkonosich a mohla bych popojet o par kilometru dal a najit si misto v Polsku a vyslo by to uplne na stejno.
Kazdopadne jsem se jich zdvorile zeptala, jestli jsou Polaci a uvidim.

Decision has been made

Tak jo - konečně jsem učinila rozhodnutí. Musím se přiznat, že včera byl děsný den - fakt jsem byla jednu dobu 100% rozhodnutá říct ANO a půl hodiny na to zas říct 100% NE.
    Moje finální odpověď nakonec zní ne! Hodně jste mi napomohly i vy a moc vám za to děkuji.
Dnes ráno mi přišel mail od Kamči a já zde hodím pár jejich vět, snad to nebude vadit.

"kdybych se rozhodovala sama za sebe... bych se na to vysrala, kdyz to tak reknu LOL! :D"

"Vseeeeechnnnyyy holky krome me a Ashton (JAR) maji program stejny jako Annika, akorat ze vecer koncej v 7... 7:30. A tech rodin je tady jak nastlano... spoustu! Ja chapu, ze se bojis, ze uz by se nikdo neozval... ale zase sem prijet a pak na sebe bejt pozbytek roku nastvana... to za to fakt nestoji. A kdyz si nikoho nevyberes, budou ti porad nekoho podstrkovat... dokud te neupichnou. Oni z tebe maj prachy, od rodiny, oni te chteeeej umistit! :)"


"Fakt, kasli na to. Ja uz si pripadam jak totalni antisocial, kdyz koncim v tech 8:30... holky uz chodej domu touhle dobou z kavaren a restauraci, kam si navecer vyrazily. Tech 9:30 je na hovno... to nebudes mit ani cas a energii se kouknout na mail, odepsat na maily apod." 


"A taky bych nepristupovala na takovy ty extra joby: proste jen to, co je dany agenturou (a timpadem i ustavou) - jen deti.! - řekla bych, ze myslí hlavně praní pro celou rodinu, a pak to auto a šůrovat okolo baráku (ta věta ze včerejška car and outside) .... "Na to, at si najmou jinou Nemku se svalama. ;)"

    Takže tak asi. Každopádně mail se zápornou odpovědí už je poslaný, takže se to nedá nijak zvrátit. Napsala jsem, že jsem o práci hodně přemýšlela a myslím si, že by toho bylo na mě moc.
   Jsem ráda, že aspoň Annika byla upřímná, když už né rodinka. Doufám, že už teď budou chodit nabídky jen od těch upřímných rodinek a kdo ví?? ...třeba mi ještě vyjde být sousedka s Kamčou, i když asi ne pouze tři bloky. 

Stále nerozhodnutá :(

Včera jsem asi do půlnoci čekala, jestli mi nepřijde odpověď od mého HF a také Anniky (té jejich au-pair). Už jsem fakt byla ospalá a šla spát - odpovědi jsem četla až dnes ráno - přišly kolem pul 4 - takže bych to stejnak nevydržela.

No a být upřímná - fakt nevím - protože au-pair píše trošku něco jiného než otec - tedy dost značně se liší odpovědi v konci pracovní doby.
HF mi k pracovním povinnostem napsal:
Uklízet kuchyň, uklízet po dětech, kdekoli by se mohly nacházet hračky nebo leží hračky nebo oblečení, škola, prádlo - složit a uklidit a pak tam napsal car and outside - to moc nechápu jak to myslí, jestli jako vožení dětí a hlídání, když jsou venku nebo jestli budu muset uklízet auto a kolem baráku a poslední poznámka byla -  Keep things organized!
V telefonu mi říkal, že se obyčejně končí v 6 - 6:30

a teď co píše au-pair:
Co se týče dětí, tak říká, že není problém a jsou vychované. Nejstarší je hodně samostatný, Rachel 9 - je teď trochu vzpurná - prý se jí musí všechno 200x opakovat, ale jinak je v pohodě a ty dvě nejmladší jsou prý sweethearts.
K práci mě napsala toto :  starám se o prádlo celé rodiny - praní a rovnání (ani jeden tedy neříká nic o žehlení - tedy pokud není americký vyraz pro žehlení "folding" - nevíte někdo ??? v anglii jsem se setkala jen s ironing). Hodně všude možně musím sbírám hračky, hlavně po těch mladších, což osobně nesnáším. Kuchyň - je místo, kde trávím asi nejvíce času - příprava jídla, starání se o myčku a příprava obědů pro děti (to počítám jsou ty jejich lunch boxy do školy)
tohle byla první zpráva a přišlo mi to super, (furt lepší než anglie)  ale co mě trochu odradilo byla druhá navazující zpráva:
Můj denní program vypadá takto: vstávání v 6:30 - připravit snídani, připravit děti (zuby...atd). Odvést malého do školky. Většinou jsem hotová kolem půl 9 a mám do 2:30 volno. Po příchodu dětí dohled nad domácími úkoly, udělat svačinu, odvést je na kroužky, kterých je někdy opravdu moc, připravit večeři, vykoupat mladší děti a uložit je do postele. Většinou končím mezi 9 - 9:30.

Takže je rozdíl 3hodiny v konci pracovní doby. Což mi přijde trochu už dost.
A právě Helča/Kamča mi v jednom mailu říkala: "končit takhle brzy je super, většina holek tady končí kolem sedmé a já většinou v 8:30. Takže když někam jdou, tak než já se připravím, tak už jdou většinou domů".
Takhle vím, že i když mám přes den hodně času volna, tak si ho člověk moc neužívá, protože ví, že za chvíli zas musí jít pracovat. Vím, že když se končí v 9:30, tak člověk toho už vážně moc nezvládne a valí do postele. Takže by to bylo toužebné čekání na víkendy a během pracovního týdne docela dost velký kolotoč, kdy se toho moc stihnout nebude moc dát.

Já vím, že vy nejste já, ale co by jste dělaly na mém místě?? Mě opravdu vyhovuje ta lokalit, prostě kousek od NYC, ale práce bude asi až nad hlavu.

Dnes přijde rozhodnuti

Ahoj lidi - tak dnes se musím rozhodnout, jestli rodinku z NJ přijmu.
Jsem na 99% rozhodnutá říct své ANO.
Důvody pro jsou - vyměnila jsem si pár mailu s Heločou/Kamčou - a bylo by super mít ji jako sousedku :)
a zatím jsem neslyšela na rodinku žádná negativa - tedy kromě toho, že mě sám otec připravuje, že jde o čtyři děti, takže bude dost práce.
Včera mi HF naposílal několik fotek rodiny a tak jsem ji konečně viděla kompletně. Vypadají sympaticky, ale to už jsem psala asi 100x :)
Od Kamči jsem dostla kontakt na jejich současnou au-pair a zeptala se na pár otázek ohledně práce . doufám, že co nejdříve odpoví.
No a v konečné fázi jsem ještě včera večer napsala mail HF s pár otázkami - až mi přijde odpověď, tak se definitivně rozhodnu.
Ptala jsem se pár otázkami na děti a pak jsem ještě chtěla vyzvědět trochu víc o moji budoucí práci.
Respektive jsem se hodně zajímala o "light housekeeping" když jsem s otcem mluvila přes skype, tak mi povidal, že po raním shonu odvezu jedno dítko do školy, po návratu se vrhnu na kuchyň se svinčíkem (to on neřek :D ) po snídani a  uklidím dětské pokojíčky a to bylo v podstatě všechno. Přijde mi divné, že bych třeba neměla na starosti dětské "laundry", tak jsem ho poprosila, ať mi napíše jaké práce budu vykonávat. Doufám, že to nezní, že bych se vyhýbala domácím pracím, ale po zkušenostech z Anglie chci vědět do čeho jdu. Na rovnání šatních skříní rodičů nebo čištění zahrady savem se už opravdu necítím a nezařazuji to za práce, které by měla au-pair vykonávat.

Až mi přijde mejlík s odpovědmi tak se můžete  dočkat i odpovědi mé.

zatím se mějte famfárově :)

Celý den nic a pak hukot

    Samozřejmě vím, že je v Americe jiné časové pásmo a tak když je u nás ráno, tak nemůžu čekat žádnou akci, ale bylo to přesně tak, že jsem celý den musela pracovat na mém deníku praxe, který musím zítra odvést do školy a snad ulovím i poslední podpis do indexu, který schází. Každopádně se mi den strašně táhnul a počítám, že denník praxe nebude úplně bez chyb, páč jsem z toho byla už úplně zdegenerovaná a chyby stejně neviděla. Hf, který mě včera kontaktoval jsem slíbila, že bych měla být k zastižení na počítači celý den.
    Do nějaké půl sedmé večerní byl takový klid před bouří. Potom konečně přišla vytoužená hláška o žádost o přidání do kontaktů. Hned dvě minutky na to se skype rozřinčel. Musela jsem se přestěhovat do pokoje, kde vím, že je nejlepší signál. Ozval se HF - že se strašně omlouvá, ale jestli může zavolat tak za hodinku, že musí jít vyzvednout syna, abych byla ještě "avalable" - protože jsem mu včera napsala, že se mi to nejvíce hodí do osmé večerní a neví jestli to stihne. Samozřejmě, že jsem mu řekla, že není žádný problém.
    Na to jsem překlapla na mail a viděla několik mailu od Helči/Kamči, které jsem zkusila napsat mail, jestli třeba náhodou nezná současnou au-pair rodiny a zkusit se na rodinku trochu optat, hlavně, jak je těžké zvládat čtyři děti. Hned mi napsala, že jsou rodinky od sebe vzdáleny asi jen tři bloky. Co se týče rodinky, tak její kamarádka je dobrá kamarádka právě s rodinou au-pair a tak jí zkoušela napsat, ale co mohla říct s osobního setkání s Annicou (tou součastnou au-pair) tak říkala, že jí neslyšela si na rodinu si stěžovat, což je prý dobrý znamení.
    Následoval asi hodinový rozhovor s HF a byl mi představen i šestiletý Ben. Celkově se povídalo o tom, co on ode mě očekává, co já očekávám od práce. O dětech - fakt ani nevím, jak ta hodina uběhla. Sám mě upozorňoval, že jde opravdu o čtyři děti a práce je opravdu hodně. Tedy podle toho co povidal, tak by to snad byla převážně práce s dětmi. Co se týče light housekeepingu - tak bych uklidila po snídani, po tom co bych se vrátila z odvozu dítěte do školy a měla bych na starosti jejich pokoje. Což mi po zkušenostech z Anglie přijde málo, ale vím, že to bude hodně kompenzováno dětmi, což mi na druhou stranu vůbec nevadí. Každopádně náš hovor končil v přátelském duchu, že se mu mám do mailu ozvat s mým rozhodnutím, popřípadě dalšími otázkami.
     Po telefonátu na mě čekal další mail od Helči/Kamči, že jí odpověděla kamarádka na rodinku -  s dovolením to sem zkopíruji.
 "Ahoj Kamco,
Annika je s tou rodinou asi v pohode. Je to ale asi dost prace. Rodice maji 4 deti a asi budou trosku rozmazleny. Maminku ma moc rada, ale ta je porad v praci, takze vetsinou musi dealovat s otcem, kterej doma, pze nepracuje, ale studuje. Vis jak to je s tohle praci. Zacatky tezky, ale pak si nejak zvyknes. Takze rodinu nedoporucuju ani nevyvracim. Vsude je neco. Vetsinou ma volne vikendy, coz je plus a myslim, ze jeji plat neni $200 ale $245 nebo tak nejak. Muzes jeste napsat Annice a zeptat se ji.
Mej se hezky. Papa"    Než jsem Kamče sesmolila odpověď, našla jsem na mailu další nabídku na rodinu - nějakých 30mil od Chicaga a teď mi od nich přišel asi na tři stránky zpracovaný dopis. Zítra brzy vstávám a potřebuji zajet naposledy do školy Teď už jsem brutálně utahaná. Dopis si v rychlosti prolétnu, ale nevím, jestli se zmohou na nějakou odpověď. Každopádně zítra strávím celý den cestováním a myslím si, že dovalím dost pozdě domů.
    Současné rodince v jednání jsem napsala, že jim řeknu moji definitivní odpověď ve čtvrtek. Takže doufám, že budu mít už více jasno.

Takže dvě rodinky

    Když jsem se ráno probudila, na mailu mě čekalo další překvapení. Má o ně zájem další rodinka - takže teď se zajímají dvě. Abych řekla pravdu, víc sympatická mi přijde ta o které jsem psala včera. Pán psal, kdy může zavolat, domlouvali jsme se, že to bude nejlepší asi přes skype a já mu napsala, že v podstatě dnes jsem celý den k dispozici. No zatím mi nepřišla ani žádná žádost o nový kontakt, tak uvidíme jestli zavolají.
    Teď tedy ta druhá rodinka na kterou jsem narazila dnes ráno. Tři děti 2x 8 a 11. Jsou z městečka Wayne - cca 20mil od Philadelphie. Na profilu se mi zobrazilo, že jsou intereted, ale zatím od nich nepřišel ani žádný mail. Takže čekám a uvidím :)

Další rodinka (tedy skorem dvě)

    Abych řekla pravdu dneska byl trochu kuriózní den. První nabídka od rodiny mi přišla ve čtvrtek a v podstatě až do soboty jsem seděla skoro celý den u počítače a skoro každou hodinu jak trubka aktualizovala mail, jestli se neobjevil někdo nový. Pak už mě to nějak přestávalo bavilo a vlastně jsem si říkala, že mi slečna z CA říkala, že první nabídky většinou chodí po tom prvním týdnu, co jste akceptovány, takže jsem si říkala, že to je vlastně až ve čtvrtek a ta první rodinka byl jen zázrak/omyl.
     Abych začala nějak chronologicky. Mám ještě založený profil na GAP, kde hledám rodinky a hned je na mém profilu upozorňuji, že jsem registrovaná u Au-pair in America a pojedu pouze s touto agenturou, kde budu mít zajištěn legální pobyt a vizum J1.Takže se není čemu divit, když řeknu, že nabídky se zrovna nehrnou. Hlavně si představte, že polovina rodin z GAP chce au-pair bez agentury nebo už s pobytem a vízem v Americe. Další hromady rodin chce buď Američanky nebo rodilé anglicky mluvící au-pair a pak jsem si ještě stačila všimnout, že je velká poptávka po španělsky, francouzsky nebo čínsky mluvících au-pair.
    Abych se dostala k jádru věci - odpoledne jsem dostala mail od staršího manželského páru, žijícího v Dublinu, který hledá au-pair na hlídání psů a asi nějaký ten housekeeping. Kdybych mermomocí nechtěla do toho USA, možná bych i přemýšlela. Každopádně je teď v rodině česká au-pair, které jsem slíbila, že se zeptám, jestli nebude mít někdo zájem. Hledají někoho staršího pětadvaceti let s ředickým průkazem a nástupem nejlépe ihned. Takže pokud máte zájem nebo o někom víte, dejte vědět, dala bych vám kontakt na tu českou au-pair pro případné informace.
    Konečně jsem se prokousala k tomu nejdůležitějšímu. Tak nějak, když si člověk myslí, že se asi moc rodinkám nelíbíte, když se neozývají, tak vysvitne ta malá hvězdička naděje. Dnes se mi tedy ozvala má druhá rodinka. Největším překvapením pro mě bylo, když jsem se koukla na lokalitu, tak jestli tu někdo čtete Helči-Kamči blog z USA, tak se rodinky od sebe nacházejí kolem dvou mil. To mě přijde úplně neuvěřitelné.Státy jsou tak obrovské a rodinky tak strašně blízko. Sice to není tem můj už tolik vytoužený NY, ale podle toho co čtu na Helči-Kamči blogu, tak se tam dá bez problému vyrážet. Takže určitě velké plus. Teď tedy něco o rodince a nějaké to mínus - otec je původem z Puerto Rica, žil nějakou dobu ve Španělsku. Matka je angličanka se shodou okolností, z okolí Muswell Hill v Londýně, kde jsem tedy pobývala i já. Mají čtyři děti 10, 9, 6, 4 - asi to bude docela dost záhul. Od pohledu vypadají sympaticky, takže jsem se jim rozhodla dát příležitost a zítra by měli snad zavolat. Takže je to u mě tak 50:50. Rozhodne prostě telefonát.
Držte mi palečky, ať mě mé smysly nezklamou a prostě nějak poznám, jestli to bude ono nebo ne. Co by jste dělaly na mém místě?

To je pro dnešek všechno a snad zítra přinesu nové info :)

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část VIII.

     Trošku bych se chtěla rozpovídat o mém "kulturním" životě z toho věčně deštěm zmáčeného města. Každopádně jsem úplně vzdala nějaké kurzy angličtiny nebo tak něco. Sice HM mi na začátku slibovala, že nebude problém někam chodit, ale podle toho, jak furt měnila konec mé pracovní doby a to hlavně třeba 15min před koncem mé pracovní doby. Dost často se stávalo, že se jí udělalo špatně nebo prostě někam odjela a přišla vysmátá s taškami oběšená, jak vánoční stromeček nebo mi řekla, že prostě s tou kamarádkou na kafe musela jít. Takže při představě, že bych dala nějakých 250liber za kurz, což byl snad i nejlevnější a pak tam nemohla chodit, protože si lady musí zajít na kafčo, no do toho jsem nešla.
     Po mé neúspěšné kariéře cleanerky se na mě usmálo štěstí a přišla další pracovní nabídka. Jednou večer mě takhle volala Holuška a ptá se jestli bych nechtěla jít zkusit pracovat do kaféčka, jak vypomáhá ona a když bych se osvědčila, tak bych tam mohla chodit na brigádu, když by mě potřebovali. Trochu jsem znervózněla, protože za svůj život se mi povedlo se účastnit snad jen jednoho plesu, kde jsem vypomáhala na place a vím, že to úplně košér nebylo. Uklidnila mně, že nejde o žádnou pětihvězdičkovou restauraci, ale prostě caffe shop v parku, který si zakládá na tom, že servíruje organic food. A hlavně mým úkolem bude jen sklízet špinavé nádobí ze stolů a připravovat je pro další hosty. Každopádně se do toho šlo.
     Musím říct, že tohle ovlivnilo můj  život v Londýně asi nejvíc, hlavně délku mého pobytu. Na začátku to tedy bylo něco. Jelikož jsem byla výpomoc pro případ, že bude busy, takže se tam chodilo opravdu když bylo hodně-hodně busy. Byl opravdu záhul navyknout si na ten shon  a hlavně jsem opravdu až teď pochopila, že angličané jsou ve stolování neskutečný prasata. Bordel, co po sobně nechávali byl opravdu nechutný. U nás by se člověk styděl takhle ten stůl nechat, ale oni jako vůbec. Ještě spíš naschvál dávali dětem na hraní cukry, aby je něčím zabavili. Každopádně ty stoly byly po těch cukrech tak zničený - permanentně ulepený, že sebelepší čistící prostředek na to vůbec nezabíral. Člověk si zvykne a za chvíli mi to přišlo i normální. Dopadlo to tedy, že jsem se Štěpánce líbila a následující víkend se k tomu přidalo i objednávání a servírování jídel a posléze také kasírování. Veškerá objednávky a kasírování bylo přes počítače, takže chvíli trvalo, než se v tom člověk naučil.Konečně mě to donutilo zřídit si bankovní účet a zařídit si NIN ( National Insurance Number). Hlavní ale bylo, že se mi opět rozšířil okruh přátel. Napíšu teď jména těch, co tam aspoň pár měsíců vydrželi. Štěpánku a Holušku už znáte, dále tedy  Giuseppe - Ital, který byl něco jako šéf, ale Štěpánka byla nad ním a v podstatě to byli přítel a přítelkyně. Davide - také Ital - měl to jako full time job - všichni tři bydleli na stejném baráku, byl to takový sympatický smíšek. Škoda, že pak odjel navždy domů. Szilvia - Maďarka - patřila k trvalým pracovníkům, ale co vím, tak po mém odjezdu z UK vím, že začala pracovat v jedné malinkaté italské restauraci. Oraine a Claire - Angličané - bratranec a sestřenice - on je nevlastní syn majitele a její matka děla pro společnost účetní. On je mimochodem fakt kus :). Přišlo mi, že tam chodili pracovat, jak se jim zachtělo. Kamil a Isabella - Angličané sourozenci - studenti - výpomoc na víkendy jako já. Ještě tam se mnou začala vypomáhat Jana (nanny, kterou znám) ale měla to dost z ruky - takže se jí tam moc nevyplatilo jezdit a posléze se na to vyprdla. Poslední za zmínění stojí Fiffy - byla to muslimka, která kvůli svému vyznání odmítala sahat na alkohol a třeba i na vypité láhve od piva a vína. No moc jsme si do noty nepadly. Protože třeba uklízela stůl a nechala tam stát jednu flašku od piva a pak někoho buzerovala, ať to uklidí, že ona nemůže. Hodně divoký s ní byly hlavně začátky, když pak člověka trochu poznala, tak se k němu už chovala v pohodě. Musím říct, že tak po třech/čtyřek měsících se ke mě začala chovat slušně a byla nepříjemná na ty novější. Jako pracovník pendlovala mezi naší restauračkou na Highgate a ještě jednám kaféčkem v Queens Parku, který vlastnil stejný majitel.
    V listopadu, mi Štěpule s Holušou odjely pracovně na Bermudy :(.Místo Hulů přijela do rodiny Vendulka. Scénář se tak trochu opakoval. Byla to Martiny sousedka a hodně jí pomáhala s orientací v Londýně. Když se mi naskytl volný víkend, tak jsem je při cestách Londýnem doprovázela.
   Dalo by se to tedy shrnout, že přes týden jsem byla v jednom kole u rodiny a víkendy byly buď pracovní nebo se někam vyráželo především s Martinou a Vendulkou. Občas se zašlo někam na pivko. Já si strašně oblíbila dvě hospůdky -  Big Red na Holloway Road nebo O'neills na Muswell Hill (kostel přestavený v hospodu). Občas se došlo do nějakého klubu na nějaký drinček. Víkendy oproti běžnému pracovnímu týdnu tak strašně letěly. Naštěstí jsme se s Marťou a Vendulkou ještě všichni scházely u Marťi, když měla bejbáče.
Ty volné dny trávené s holka a vlastně i v kaféčku byly fakt super. Takže takhle to nějak pokračovalo až to mého odjezdu na Vánoce, kde jsme letěly společně s Martinou a ještě mojí bývalou spolužačkou ze základky. Tu jsem mimochodem musela ukrývat asi týden v ordinaci, když utekla od svého marockého přítele. Já fakt nechápu, co na těch Arabech lidi vidí. Já je už od pohledu nemůžu.

Asi málokdo by typoval, že tohle je hospoda :)

Takto to vypadá vevnitř.

A ještě jedna fotka hospůdky Big Red.

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část VII.

    Přesuneme se do měsíce září, tedy nějaký čtvrtý měsíc mého au-paiření. Pomalu začalo opadat nadšení a pochopila jsem, že au-pair neznamená pouze hraní si s dětmi. Opravdu nemůžu říct, že by moje rodinka byla nějaká příšerná, to vůbec, ale prostě jsem byla trochu blbka a nechávala na sebe navalovat víc a víc práce. Prostě jeden den se mě HM zeptala "Would you mind to sweep the garden." a druhý den to brala jako automatickou věc. Takže to znělo asi takto: "Michaela - you have probably forgotten to sweep the garden today."
    Kolem tohoto období přišla na řadu i má první taková menší hádka s HM (tedy hádka - ona si stěžovala - já poslouchala). Počítám, že jsem mohla uklízet kuchyň nebo dělat s prádlem, když v tom přišla a spustila, že jako tohle dál nejde, ale že týdně dává 200liber za pomoc v baráku a že je špinavý. Teď začala chodit po baráku a prstem přejíždět po obrazech a ukazovat mi, kolik je na tom prachu. Pak mi řekla, že já jsem člověk, který je nejvíc v baráku a nesu tím pádem odpovědnost za čistotu, takže ať dohlížím na to, že cleanerka dělá svou práci pořádně nebo to pak budu muset dělat za ni. Nj nechala jsem ji vypovídat, všechno ji odkývala a prostě nechápala, co to do ní vjelo. Do teď se vůbec nezmínila, že by jí přišel barák nějak nečistý.
    Taky jsem pomalu přestávala chápat, jakou vlastně dělá práci. V papírech od rodiny mi přišlo, že je zubní managerka. Přišlo mi to, jako strašně profesionální job, ale do "dneška" jsem jí vůbec neviděla pracovat. Respektive o tom pořád jen mluvila, ale že zrovna teď jí není nějak dobře, takže tedy začne od příštího týdne. Představovala jsem si, že prostě začne chodit do práce jako každý normální člověk a já budu mít konečně v baráku klid. No k velkému překvapení tomu tak nebylo. Každopádně jednou začala taková malá hádka mezi MH a HF, že HM nemá na účtě žádný peníze a HF jí řekl, že za poslední měsíce toho moc nenapracovala, tak ať se nediví. Tady jsem až pochopila, že HM pracuje v ordinaci a jejím úkolem je kontrolovat účty. Přišla za mnou, že došlo k nejhoršímu a musí začít chodit do práce. To jí vydrželo asi tři dny a pak jí zas bylo 14 dní špatně. Pak si tedy naplánovala práci na jeden ten v týdnu. Vůbec nemusím říkat, že to byl můj nejoblíbenější, protože byl barák prázdný a já si v klidu mohla dělat svojí práci. O to větší zklamání nastalo, když mi oznámila, že jí přijde zbytečné chodit do ordinace a  tak si věci převezla domů, s tím, že to bude pro ní jednoduší a bude moci pracovat více dní v týdnu. Vypadalo to asi tak, že se třeba na tři hodiny zavřela u počítače a nechtěla být rušena. No a když jsem jí třeba jednou za čas musela vyrušit, tak mi přišlo, že stejnak měla na počítači otevřené samé shopy. No a co tedy dělala kromě těch dvou-třech dnní v týdnu, kdy byla na dvě, tři hodinky zavřená u počítače. Nejvíce času trávila v posteli, s tím, že jí bolí hlava, pak chodila s kamarádkami na kafe a obědy, ve čtvrtek u nás vedla jakousi "pray group"   - kdy přišlo do baráku asi 6 až 8 ladynek, já musela nakrájet koláč a připravit čaje/kafe - zavřely se do obýváku pod záminkou řešit Bibli. K tomu některé kamarádky přinesly ještě své děti, takže jsem jich měla rázem na starosti třeba i čtyři, pět. Zvláště jedno dítě bylo fakt hajzlík a je to snad jediné dítě, které mi kdy bylo strašně nesympatické. Annie mě před ním i varovala, že třeba už jednou Claudii zabil rybičku. Normálně ji vzal z akvária a flákl s ní o zem a to mu byly nějaké čtyři roky. Fakt grázlík už od pohledu. Jo a abych nezapomněla pátek byl něco jako HM day off - kdy mi byly ráno odevzdány děti, a ona měla vždycky kadeřníka a v podstatě si jen vyzvedla kolem třetí připraveného Cherlieho s připravenou jeho taškou (plínky, utěrky, náhradní oblečení, jídlo,mléko bryndáky...) a připravenou taškou s Claudininými věcmi na tenis a jela rozebírat svůj strašně busy life se svými úplně stejnými kamarádkami. Každopádně se vůbec jako člověk nepředřela.
    Pomalu mi do toho začala dělat seznamy, co mám za den stihnout udělat. Prý aby mi ulehčila práci a já měla ve všem jasno a nedocházelo k nějakému "misunderstanding". Kromě běžných denních úkonů začalo přibývat i prací, které s dětmi a prací označovanou jako light housework nemělo pra nic společného. Vždycky to byly práce napsané jakože pod čarou - Srovnat Hugovu šatní skříň, Srovnat skříně v kuchyni, Vydrhnout troubu (to jsem btw vždycky podšoupla cleanerce :D ), vydezinfikovat ledničku, keep eyes on the garden atd ... Vždycky mi říkala, že je samozřejmě nejdůležitější Charles a kdyby se něco nestihlo, tak to nevadí, ale právě když se něco nestihlo, tak sice nic neřekla, ale bylo to další den na seznamu znovu. Samozřejmě bylo velice výživné rovnat Hugovu skříň, když byl mladý vzhůru a když se tedy srovnala jedna police a šlo se na druhou, tak Charlie tu první zase rozkrámoval. Lehké to nebylo, to vám povím.
    Vaření večeří pro rodinu byla taky kapitola sama pro sebe. Na začátku to bylo, že bych jednou maximálně dvakrát do týdně něco uvařila. Vaření pro malého nepočítám, to bylo něco úplně jiného a měli jsme takovou šikovnou mašinku (myslím, že jmenovala babycook) kde se vařilo opravdu raz dva a samozřejmě jsem to brala jako součást mé práce. Vrátím se k těm večeřím. Nakonec to dopadlo tak, že mým úkolem bylo navařit večeři na každý den. Každý den na mě čekala kuchařka se založenou stránkou receptu a vyskládanými surovinami na kuchyňské lince. Osobně mi vaření vůbec nevadí, ale občas, jelikož prostě muselo být navařeno, přes to vlak nejel a mladý byl osobnost, který vysloveně vyžadoval pozornost, tak si asi umíte představit ten řev, když se mu nemohlo pořádně věnovat. Aby toho nebylo málo, tak se jídlo muselo dělat na tři způsoby. Jeden hrnec byl normálně podle receptu ( porce pro mě a HM), pro děti (když už byl Charles větší) - porce bez koření a třetí porce byla pro HF, když recept obsahoval česnek. HF byl zubař a nechtěl během týdne česnek jíst, aby mu netáhlo z pusy. Přiznám se vám, když byl česnek součástí základu onoho pokrmu, tak jsem se na to vždycky vybodla. Prostě uvařila úplně stejně jak pro mě s HM, akorát jsem to nakonec přendalo do jiného hrnce, aby se neřeklo. Protože přece dvě hodiny vařený česnek, který byl dán do základu nemůže být z pusy cítit. Trochu na obhajobu rodinky musím říct, že některé recepty (většinou se vařilo podle jihoafrických kuchařek byly opravdu dobré a teď mě strašně štve, že jsem si recepty neopsala). Fakt bych si je teď někdy s chutí dala. Tedy pokud bych tu sehnala ty spešl především koření, které se požívaly. Někdy v budoucnu, jestli rodinku ještě navštívím, tak se musím kouknout na jméno a snad si aspoň jednu kuchařku prořítit. Pomalu jsem si i začínala zvykat na ty jejich obědy/neobědy. Tedy to, že první dva měsíce jsem trochu trpěla při času oběda hlady. To ale asi zažil každý, kdo byl delší dobu v UK.
    Každopádně dny pomalu plynuly a ubíhaly. Londýn, i když ho mám opravdu moc moc ráda už mi tak dokonalý nepřišel. Na nakupování a to že mám všechno u zadku si člověk zvykne. Pomalu si lidé začínají všímat i takového toho bordelu, který prvních pár měsíců nevidí. Úplně mě jeden večer strašně překvapilo, že jsem si do teď nevšimla, jaký je bordel ve veřejné dopravě. Všude poházené noviny, které jsou vám v pozdějších odpoledních hodinách do rukou vyloženě vecpány zadarmo. Nic to ale nemění na tom, že Londýn považuji za svůj druhý domov a nikdy bych na něj nemohla zanevřít.
    Až se tomu nechce věřit, už jsem pracovala pro rodinku půl roku a konečně nastal od září tolik očekávaný odjezd domů na Vánoce. Ani si neumíte představit, jak jsem se strašlivě těšila. Vůbec se teď nedivím lidem, který toužebně očekávají dovolenou. Já na tom byla úplně stejně.

Tady je ta, už výše jmenovaná mašinka - babycook. Opravdu strašně užitečná věc a určitě vím, až jednou budu mít svoje mimčo, tak tohle bude jedna z prvních věcí, kterou si pořídím :)
Je to v podstatě takový mini steamer a mixér dohromady.
Jen to nakrmíte vodou - dáte do toho třeba kousek kuřecího masa - necháte cca 10min steamovat, pak tam dáte stejně dělat bramboru a kousek mrkve a všechno se pak během půl minuti umixuje. Takže čerstvé baby food je na světě ani né za 20min. Pokud se dělá nějaký pokrm jen ze zeleniny, tak se to udělá vše najednou a je to hotové do 10min.


O tom, jak se vyvíjel můj kulturní život během září až prosince bude článek následující.
   
   

První nabídka

     Ač se mi to zda až nemožné, včera večer jsem dostala nabídku od mé první rodinky.  Myslím si, že každý druhý a hlavně, kdo si není jistý v jazyku by je bral. Maminka Česka, která požaduje mluvit s dětmi česky, děti jsou pouze dvě a pro mnohé ideální věk 8.
     Já jsem mamince se zdvořilostí napsala, že můj důvod vycestování do USA je hlavně naučit se jazyk, takže doufám, že nebude smutná, když ji odmítnu. Maminka mé důvody plně chápala, jenže jsem jí neřekla můj hned druhý velký důvod pro ne.
    Když jsem si vygooglila městečko, kde rodinka bydlí, tak mě dost zamrazilo. Populace 2690obyvatel asi 40mil vzdáleno od Bostonu. Jediné o co jsem agenturu prosila bylo uvést, že bych si přála být umístěna do jakéhokoli velkého města. Klidně napíšu, že bych si nejvíce přála NY (přání je přání), ale opravdu mi na tom až tak nesejde, pokud bude rodinka znít přátelsky a bude bydlet v civilizaci, tak je budu brát hned.
     Po mém zážitku z Londýna vím, že bych se velkoměsta nechtěla vzdát. Prostě jsem milovala objednat si o půlnoci čínu nebo pizzu, když byla chuť. Dojít si koupit o půlnoci zmrzlino do 24/7 Tesca. Sbalit se v deset večer a ještě zajít na večerní představení filmu do kina. Já nevím, jestli jsem moc náročná nebo ne.
    V podstatě nemám žádné omezení, co se týče dětí. Po zkušenosti s miminkem je mi úplně ukradený věk dětí. Kdyby byly více než 4děti, tak bych se asi taky kroutila, ale to je asi jediné. Dobře do přihlášky jsem uvedla max. 3děti, ale kdyby to znělo rozumně, tak i 4bych vzala.  No doufám v to, že brzy se objeví někdo ideální.
    Držte prosím pěstičky :)

Vycestování do USA

     K tomuto článku jsem se chtěla původně dostat později, až bych se prokousala pobytem v Anglii a následným pobytem v ČR, ale věci se trochu hnuly, takže zkusím trochu něco sesmolit ohledně mého vycestování do USA.


     Jestli se někdo prokousával mými příspěvky z Anglie, tak se mohl dočíst, že mým původním plánem bylo zůstat rok v UK a následně zkusit rok v USA. Každopádně to tak úplně nevyšlo a já to teď honím na poslední chvíli. Hlásím (i když jsem holka a věk se neříká) že mi už je 26 a půl, tím pádem už mám jen nějakých šest měsíců na vycestování.

     No abych měla kde začít, už při odjezdu do Anglie jsem byla na 90% rozhodnutá o Coolagent (CA) jako moji zastupující agentuře ohledně pobytu v USA. Do té doby jsem na ni neslyšela nic špatného, což se ale nedalo říci o Student Agency (SA). Hlavně poté rozhodlo, že SA přestala spolupracovat s americkou agenturou Culture Care, která byla prý dobrá, ale zůstala pouze u Au-pair Care, která je prý dobrá jen do té doby než zažnou být v rodině problémy. To už pak většinou moc neřeší. Dala jsem tedy na hlas lidu.
    Bylo někdy začátkem prosince roku 2010 a já po dlouhých měsících zabrousila na CA web stránky a opět už po několikáté pročetla veškeré informace o programu au-pair v USA. Uvážila kolik mi je let a věděla, jestli pro to nic nepodniknu, tak už také mohu mít smolíčka pacholíčka. Furt jsem měla před začátkem lyžařské sezony a zase byla na rozvahách čemu dát přednost. Už podruhé ve svém životě jsem si řekla, jestli se neposunu v lyžování na úroveň, že bych byla finančně nezávislá a nemusela furt tahat peníze od rodičů, tak se Amerika uskuteční.
      Každopádně se mi povedlo vyplnit v CA jejich nezavazující se přihlášku. Dva - tři dny na to mi volala slečna z agentury, jestli bych nechtěla přijet ještě před Vánoci na interview a kratičký psychotest.  Řekla jsem si proč ne, ještě to pořád nebude ve fázi, kdy se to nebude moct dát odřeknout. Dohodlo se na 22.12. a já si řekla, že to vezmu ještě jedním vrzem s nákupem dárků. Takže cesta nebude aspoň na darmo.
     Celkově mohu interview shrnout jako snadné. Sice od dob vrácení z Anglie nemám s angličtinou problémy, ale podle mého mínění obyčejný středoškolák s dvojkami by neměl mít problém, ten s trojkami už by možná trochu bojoval, ale dalo by se to. Vesměs se ptali se na mne, mé zájmy, jak bych popsala sebe,jaký mam vztah s rodiči, co si myslím, jaké vlastnosti jsou pro au-pair nejdůležitější, co bych dělala s detmi v jejich volném čase.. mohlo to celkově trvat nějakých 20min. Pak mi slečna stručně popsala, jak program probíhá (to už bylo v češtině). Kratičký psychotest už tak kratičký a lehký nebyl. Byl celý v angličtině, odpovídalo se odpověďmi  typy true/false a na takový ptákoviny, že mi bylo brzy úplně jedno, kterou odpověď tam hodím. Po 3/4 hodině jsem mohla být u nějaké 160. otázky, bylo mi oznámeno, že je to něco málo přes polovinu, a při představě, že na mě čeká ségra jsem se se zdvořilostí zeptala, jestli by to nešlo dodělat někdy jindy. Slečna mi řekla, ať se zkusím dopravit hned po novém roce. Ve škole ale zrovna začínalo zkouškové období a pomalu se začínala rozjíždět lyžařská sezona. Slíbila jsem, jak se naskytne nějaká příležitost, tak bych seutrhla a přivalila.
     Samozřejmě, že škola mi dala trochu zabrat, hlavně zkouška z psychologie, která byla dost psycho a také se mi chtělo konečně začít trochu šlápat do lyžování. Osud tomu chtěl jinak a na konci února/začátku března jsem si ošklivě poranila kotník. Tři týdny jsem skoro denně docházela k doktorovi, aby mě zkusil dát do kupy na Mistrovství republiky. Asi to mělo být znamení nebo co, ale na lyže jsem se už nepostavila a marodila další měsíc. Pak začala být docela hektická škola, kam se toho moc nenachodilo a výlet do Prahy (agentury) se konal až v polovině dubna. Ještě se přišlo na to, že když jsem tehdá v prosinci vyplňovala psychotes, tak se stal nějaký eror a já musela test vyplnit znovu, tedy s tím rozdílem, že ty mé odpovědi mi dali vytištěny na papíru a já je mohla přepsat. Opět mě to usvědčilo, že je to strašná bejkárna. Když jsem si jednou za čas pročítala mé staré odpovědi, tak bych zrovna dnes na ně odpověděla jinak. Nezbylo než doufat, že jim nevyjde, že jsem psychopat. Našlo se i pár otázek, kdy se odpověď střelila od boku, protože jsem vůbec netušila na co se ptají. Agentuře se zaplatil poplatek 1000 korun a bylo rozhodnuto. Teď už opravdu necouvnu a dětské hrátky na Ameriku se stanou skutečností a já tam budu za pár měsíců opravdu žít. 
    Během mého zranění se mi povedlo oběhat relativně dost věcí, obvodní doktor, který mi vyplnil Medical Form, zařídit si výpis z rejstříku trestů, nechat si dělat nový pas a spravovat profil pro Au-pair in America. Slečna mě pochválila, že už toho moc nechybí, pouze doplnit  pár fotografií na profil, trochu prodloužit dopis hostitelské rodině a hlavně by potřebovala reference od mé bývalé hostitelské rodiny z UK, že ty co mi psala HM na obyč papír nestačí. Tedy něco takového už naznačovala v prosinci, ale tam mi říkala, že si není jistá, ale že kdyby se mi náhodou povedlo spojit se s rodinkou, tak že by bylo dobré je napsat ještě na ty agenturní papíry. Tehdy jsem to jako podmínku nebrala. Na profilu bylo v tu dobu nahráno pět fotografií. Iniciativně jsme si ještě tak pět/šest použitelných našla a v tom zjistila, že se jich tam víc než šest nevejde. Přišlo mi relativně "ftipné" že dělají takový humbuk kvůli jedné fotce.
    Od té doby nastalo dvou měsíční čekání na reference. Mail rodině se psal celkem třikrát, se vždycky stejnou odpovědí. Něco jako, že mi je zítra určitě pošlou, ale samozřejmě na to posléze zapomněli a nakonec vše musela vyřešit Nelly. Moje dlouholetá kamarádka, spolubydlící a první au-pair mé UK rodiny, která s otcem dennodenně pracuje. Psala mi i charakterové reference. Hrozně jsem jí v mailu prosila, jestli by někdy nepodstrčila reference otcovi, až uvidí, že není busy. Další den byly na světě. Jupíííí. Fakt to bylo strašného čekání jen na jeden, potažmo dva papíry. Když už, tak už jsem mu nechala napsat childcare i charakterove reference.
    Úplně s nadšením se mi povedlo skompletizovat  profil a veškeré informace přeposlala CA. Týden na to jim volám, jestli je ještě něco potřeba vyplnit nebo jestli už je vše připravené pro americkou stranu. Tady mi zasej trochu ztuhl úsměv na rtech, když mi oznámili, že se jim ještě nepovedlo reference ověřit, ale že to denně několikrát zkouší. Dopadlo to tak, že jsem po 100letech zkusila napsat HM SMS, že se jí pravděpodobně snaží dovolat agentura, ale nemohou se dovolat. Ona mi napsala, že žádný nepřijatý hovor nemá, ale ať ji pošlu číslo a zavolá do agentury sama. V pozdních odpoledních hodinách mi přišel z CA mail, že děkují, že si mohli promluvit s HM, ale jelikož byly reference napsány otcem, tak musí beztak mluvit s ním. Tady nastal problém, že preferované hodiny pro zavolání bylo kolem 8pm (v ČR tedy 9pm)  a agentura zavírala v 6pm. Další týden se nic nedělo, tak jsem se rozhodla zavolat HF sama a domluvila se s nim, v kterou hodinu a jaký den by se mu mohlo zavolat. Zburcovala agenturu a doufala, že to konečně vyjde. Telefonát byl stanoven na 9.6. 2010 - docela mě překvapilo, že slečna z CA i zavolala, že se dovolala a může tedy moji přihlášku odeslat americké straně. Den na to, tedy 10.6.2010 se mi změnil status na profilu. Vaše přihláška byla přijata a je kontrolována a konečně 21.6. se mi změnil status v profilu podruhé na krásnou větu. Gratulujeme, byla jste úspěšně přijata do programu au-pair v USA.

S dalším pokračováním budu pokračovat, až bude o čem psát. :)    

 

Akceptace

Jen midi-pidi záznamek

Dnes jsem byla americkou stranou akceptována do programu au-pair in America.

O tom jak dlouho mi trvalo dojit až sem zkusím sesmolit zítra.

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část VI.

   Jako samostatný příspěvek jsem zvolila napsat něco málo o mé zkušenosti cleanerky, která se mi naskytla dělat po dobu asi třech týdnů místo Iwony. 

     Hned na začátku musím podotknout, že obdivuji holky, které to dokáží dělat jako své povolání. Mně osobně to nepřirostlo k srdci vůbec. Dobře nepopírám, že úklid nepatří mezi mé oblíbené činnosti, ale tři týdny mě stačily a fakt už nikdy víc.
    Pracovala jsem pro dvě úplně odlišně lady. První se jmenovala Seville. Pokud potřebovala jen vyžehlit, tak to bylo ještě v pohodě. Horší bylo chodit na normální cleaningy. V tom domě bylo všechno tak nablýskané, že kdyby se tam měsíc na nic nesáhlo, tak by to vůbec nebylo poznat. Takže se prostě vlítlo na prach, koupelny a podlahy, ale ta ženská mi pořád stála za prdelí a pořád se jí něco nelíbilo. Jednou jsem ne nechala přemluvit, na velký sobotní úklid a to bylo rozhodující v tom, že už tam nikdy víc nepřijdu. Opět furt stála za mnou a všechno kontrolovala - rozhodující bylo, když jsem v její ložnici utírala prach, pak přišla, sundala ze stolu malou televizi, že tady viděla, že jsem to vynechala a ať se na práci víc soustředím. Vůbec mě nenapadlo, že bych měla nějakou televizi sundat. Každý sebemenší flek, které tam zůstal (podotýkám, že byl neodstranitelný)  musela na vlastní oči vidět, že se ho snažím třeba minutu drhnout a že opravdu neodstranitelný je. Podlahy byly kategorie sama pro sebe. Nejdřív mě nechala vytírat nějakým přípravkem (přípravek +leštidlo v jednom), pak se to podle ní moc nelesklo, takže přišlo na řadu jenom leštidlo a to prý také nebylo ono, takže se použilo ještě jedno leštidlo. Fakt jsem se těšila až od tam-tud vypadnu. Od té doby jsem na její telefonáty nereagovala a po návratu HM si mě chtěla ještě pře ní objednat. Po tom, co jsem jí odvyprávěla můj zážitek, tak se mnou soucítila a usoudila, že jestli nechci, tak ať to opravdu nedělám.
    Druhá lady, už si nevzpomenu na jméno byla Claudinina učitelka tenisu. Její barák byl zas pokaždé, jak když tam vybuchla bomba. Ať se sáhlo na cokoli, tak po nějakých třech hodinkách to vypadalo jak z úplně jiného světa. Jenže se přišlo za dva dny a celá práce přišla úplně vniveč, protože bomba vybuchla znovu. Jednou jsem byla v nějaké odkládací místnosti, kde bylo mým úkolem vyhodit, co považuji za "rubbish". Já samozřejmě považovala za bordel skoro všechno, jednalo se především o rodinné fotografie, miliony dopisů a pohledů, různé sarapatičky, co se dávají k Vánocům, narozeninám, když je člověk neinspirovaný, takže po hodině přehrabování jsem dala do jednoho rohu to, co považuji za odpad. Když jsem přišla další týden a to co bylo považováno u mě za rubbish, tak vyloženě nebylo považováno za rubbish jimi. Takže další práce vniveč. Sice úklidy v tomto domě nebyly tak hrozné, ale jelikož byly se Seville sousedky, tak jsem nechtěla, aby mě tam vídala a vyprdla se na oba.
     Fakt se mi hned dýchalo lépe. 

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část V.

     Teď už budu brát věci v trochu rychlejším sledu než doposud. Důvod je velmi prostý. Už je to čtyři roky, co se události staly a já si je úplně tak detailně nepamatuji. V tomto příspěvku zkusím nastínit své první tři měsíce mého pobytu.

     Kde tedy začít. Pamatuji si, že první tři měsíce práce u rodiny byly relativně v pohodě. První exces, který nastal mohl přijít po 14-ti dnech. Do té doby jsem si myslela, že mám na starosti pouze děti, co se týče poházených věcí kolem dokola a samozřejmě různé skleničky, hrníčky a nádobí do myčky, které se každý den nacházelo po celém domě. Každopádně mě dost překvapilo, když mě HM jednou upozornila, že jsem neodnesla její kabelku a tašky s nákupem oblečení k ní do ložnice a nechala to ležet tam, kde to ona odložila a to přímo naproti dveřím na schodech, které vedou do dalšího patra. Vůbec jsem netušila, že na to můžu ba dokonce musím sahat. Byla jsem upozorně na to, že spodní patro, kam se dostane návštěva musí vždy vypadat "neat & tidy". Nebylo to nějaké bůh ví jaké kárání, prostě jsem musela začít počítat, že různě po baráku odložené věci HM a HF budou patřit do mé každodenní uklízecí rutiny.
      Za co jsem byla s HM za jedno, byl pocit z Hugovi matky, která se u nás vyskytla nějaký třetí týden mého pobytu v UK. Prostě na nás působila protivně. Zdvořilá sice byla, ale tím to také končilo. Byl případ, že jsem  uklízela tu jejich po snídani brutálně zaprasenou kuchyň a v tom se ozvalo - "Michaela, would you mind to prepare toast for me?", tak jsem ho udělala a začala "A mohla by jsi mi donést skleničku džusu?" a nebyla by možnost udělat ještě jeden toast s máslem a džemem?" -  nechávala se obskakovat jak nějaká královna a když jsem nebyla na dostřel já, tak to musela dělat HM. Pak se samozřejmě jen zvedla a to že by se uráčila donést nádobí aspoň ke dřezu, tak to nehrozilo. Za roční pobyt u rodiny proběhly asi tři její návštěvy a já vždycky očekávala den, kdy zase odjede.
     Po měsíci mého pobytu odjela Annie s dětmi do JAR, k jejímu příbuzenstvu a já vyfásla na starost otce. Po pár dnech, se to pěkně zaběhlo a byl to dost relax. Každé pondělí jsem dostala cca 30liber na chod domácnosti. Většinou se mi chtělo začínat okolo desáté, v rychlosti uklidila barák, dala prát pračku, popřípadě něco vyžehlila, když se to začínalo kupit. HM na toto období veškerou pomoc do baráku odvolala, spíše naopak cleanerka Iwona odjela na prázdniny a mne nabídla, jestli bych nechtěla chodit občas uklízet do baráku jejich klientek. Každopádně ranní šichta mi zabrala asi hodinku, max hodinku a půl, když se muselo žehlit.
Ještě když byla HM přítomna, tak mě vzala do blízké College do které kdysi chodila Nelly, když jsem se zmínila, že bych chtěla absolvovat nějaký kurz. Ceny byly dost vysoko, jen si pamatuji, že říkali, že o prázdninách bude jeden kurz zadarmo. Je to vlastně kurz pro učitele, kde se učí učit. Ten se nakonec stal jediným kurzem, který se za můj pobyt absolvoval. Vím, že Holuška chodila na nějaký zadarmo, kde dokonce dostávala certifikáty (A1,A2.B1,B2....), ale ten byl financován vládou a když jsem se o něj zajímala, tak bohužel už nebyly peníze, ale stejně se tam muselo chodit asi dva krát týdně po dobu třech měsíců a ještě někdy kolem druhé. To se rozhodně neslučovalo s mojí pracovní dobou.
    Za HM nepřítomnosti jsem tedy ráno absolvovala úklid v domě, pak se mi ozvaly ty Iwoniný klientky, takže se většinou přebíhalo k nim, potom na to navazoval ten můj kurz a naposled se končilo opět v domě, kde se vařila večeře pro mě a HF. On končíval většinou kolem 8-mé a to se mi samozřejmě nechtělo čekat, takže jsme se dohodli, že mu připravenou véču nechám v troubě, která byla zaplá na minimum stupňů. No nedělalo mi to dobře odcházet s vědomím, že je puštěná trouba, ale on to tak chtěl a nikdy se tedy nic nestalo. Jediný co se za ten měsíc muselo kontrolovat, bylo, aby HF měl každé ráno k dispozici chléb, máslo, vejce, mléko a džus.
     Po návratu HM se týden na to odjíždělo na dovolenou do Francie. Musím přiznat, že pro mě to taková dovolená nebyla. Byla přítomna ještě jedna rodinka známých a dny u moře se dost vlekly. Mě sluníčko strašně ubíjelo a musela jsem mít na starosti věčně hyperaktivní děti. Takže po každé návratu na apartmán byly moje myšlenky směřovány na postel. Ob den byl na pořadu babysitting všech čtyř dětí (počítám děti i těch známých). Musím uznat, že s dětmi byla sranda, jen toho bylo fakt strašně moc. Jediné, co bylo hodně, hodně příjemné, byly večery, kdy nebyl "bajbáč", To jsem byla od rodiny zvaná na společné večery do přilehlých restaurací a jelikož mám hodně ráda dobré jídlo, tak mi to tu "dovču" dost kompenzovalo. :). Po večeřích se hodně sedávalo na balkoně buď u nás nebo i známých, kde se pokračovalo v hodování různých sýrů, šunek, salátů a nemohlo chybět francouzské víno. Tohle u mě hodně zabodovalo.
    Nakonec jsem se ani nebránila, když mi otec té druhé rodiny dal 50euro za pomoc s dětmi. Myslím si, že byly zasloužené. V pátek, den odjezdu mi byl udělen off a já si udělala procházku do města, kde se 50euro utopilo ve dvou tričkách a nějakém lehkém obídku.


    Co se týče mého kulturního života během mých prvních třech měsíců, tak to začal být jeden velký kolotoč. Přišlo mi, že se furt něco dělo. Hned druhý víkend byla grill party u Holušky, kde byly přítomni zase nějaké nové tváře. Musím zmínit Verču, už dlouholetá nanny, která patřila do party k Petře a Janě. Jejím přítelem byl velice sympatický Angličan. Hlavně nesmím zapomenout na Štěpánku, další nová tvář. Ta byla supervisorem v caffe shopu v Highgate Wood parku. Tedy něco jako Holuščina šéfová. Na této párty jsme spolu prohodily jen pár slov a pamatuji si, že donesla homemade tiramisu a bylo úplně nejvíc dobré.
     S Martinou jsme skoro každý víkend někam vyrážely. I když mi Londýn furt přišel strašně stejný, už mi aspoň některá místa přišla známá a já ho začala strašně milovat. Víkendy tam byly nezapomenutelné a hlavně to nakupování. Zrovna bylo období slev a já fakt nepobírala, jestli ta cena na cenovce platí nebo jestli se tam nemusí ještě něco přičítat. Přišlo mi to jak v pohádce.
       S Holuškou se vyráželo do různých barů, a tady musím uznat, že mi snad i zachránila život. Na jedné takové party jsem to dost přepískla a nebýt jí, tak se domů snad nedostanu. Musím tu podotknout, že ten bar, kde se tato né příliš vyvedená situace odehrála, tak jsem poté navštívila pár měsíců poté a právě záchod mi připomenul, že už jsem tam někdy byla :D.
     Občas se někam zašlo i s Honzou. O pár let starší klučina. Do kontaktu jsem se v podstatě dostali přes naše rodiče, kteří se znají. Hodně akcí tedy probíhalo pod taktovou mě, Marti a právě Honzi.

jak se situace vyvíjela nadále, zase někdy příště.

Francie - Saint Tropez, kde jsem strávili jeden příjemný den. My bydleli na tom vzdálenějším pobřeží naproti.

Oxford Street - ráj nakupování

Seznam mých kamarádů v UK

Rozhodla jsem se, že udělám takový seznam mých přátel a lidí, kteří ovlivnili můj život v UK. Protože sama vím, že když se čtou blogy, tak pak v tom má člověk občas guláš.

Annie/Anne - HM - její největší kamarádka -  Susan
Naposledy jsme se viděli - listopad 2010

Hugo - HF
Naposledy jsme se viděli - listopad 2010

Claudia - 7.letá holčina o kterou jsem pečovala. - Její největší kamarádky - Sophie a Manon
Naposledy jsme se viděli - listopad 2010

Charles/Charlie - půl roční klučina o kterého jsem se starala.
Naposledy jsme se viděli - listopad 2010

Holů/Holuša/Holuška - první Češka, kterou jsem v Londýně potkala a díky ní poznala mnoho dalších lidí. Byly jsme dost podobný typy, co se týče hudby, pivka a tak. V listopadu 2007 se Štěpánkou odcestovala za prací na Bermudy. V Londýně jsme se viděli od té doby, jednou nebo dvakrát, když přijela z Bermud a čekala na prodloužení víza. Na Bermudách si našla hodného přítele. Mají krásného chlapečka. Po Bermudách žili nějakou dobu v Praze, ale před nějakým časem se přestěhovali do Švýcarska, odkud pochází část manželovy rodiny. Před časem měli svatbu.
Naposledy jsme se viděly: přesně před rokem (červen 2010), když jsem u ní noc přespávala v Praze, při pražském koncertě Serje Tankiena (zpěvák skupiny System of a Down).

Martina - Druhá Češka, kterou jsem potkala. V podstatě ona byla tím, kdo mě naučil orientovat se v Londýně. Jezdívaly jsem hodně do centra, na procházky kolem Temže plus mi ukázala další zajímá místa v Londýně. Pořídila mi londýnské AZ (mapa) a telefonní kartu.
Do teď žije v Londýně. Udělala si nanny kurz a už je z ní nějaké tři roky chůva. Má vlastní studio flat, kde bydlí.
Naposledy jsme se viděly: Při mé listopadové (2010) návštěvě Londýna.

Petra - Jedna z nanny, které jsem potkala při festivalu u Temže hned první víkend pobytu. Pracovala pár dní v týdnu u rodiny na Highgate - (tedy tam, kde byla situována má rodinka). Většinou jsme se potkávaly v pátek na Music Group, kam jsem chodila s Charlesem. Potom se většinou zašlo s dětmi na play ground do Waterlow nebo Highgate Wood parku a hodně jsme také strávily v Highgateské Costě. Klučinu o kterého se starala,  měl obrácená slovíčka I a He. To bylo pro mě docela matoucí.  Docela často nám vyšlo se potkat i v Play Group v Hampstead Heath park. To měla na starosti jiné děcko, než to z Highgate. Měly jsme rádi stejný druh vína - bílé Pinot Grigio, na které jsme si občas zašly. Má velmi přátelského černošského přítele Aku, který zdraví Čechy pozdravem Dobrý den, kozy ven :D :D.
Dodnes působí v Anglii.
Naposledy jsme se viděly: Na takové mini rozlučce, když jsem opouštěla Londýn. (leden 2009). Nemohla se kvůli práci účastnit mé regulérní rozlučky. Volali jsme si v listopadu 2010.

Jana - velká kamarádka Petry a také jsme se seznámily první víkend u Temže. Společně s Petrou jsme chodily na vínka. Začala svojí brigádu v Caffe Shopu v Highgate Wood park ve stejný den jako já. Občas jsme na sebe narážely s dětmi v Play Group v  Hampstead Heath. Myslím si, že je stále v Anglii.
Naposledy jsme se viděli: stejně jako s Petrou na mé mini rozlučce. (leden 2009)

Dorotky - dvě segry, které byly také nanny a také na sebe narazily u Temže. Na jednu jsem jednou za čas narazila s mladým převážně na play goundech nebo play groupach. U té duhé jsem se několikrát účastnila různých párty v jejím share flatu. Jedna mega rozlučková párty s Holuškou, když odjížděla na Bermudy a ještě si teď vzpomenu na jednu, kdy se fandilo našim fotbalistům na nějakém probíhajícím mistrovství. Pamatuji si, že jsme dostali na prdel od Turků. Nemám zprávy, kde jim je konec.
Naposledy jsem se viděly: s oběma tak, prázdniny 2008.


Nelly/Petronella - je má spolubydlící v ordinaci na Highgate. Úplně jedna z nejhodnějších a nejchytřejších lidí, co jsem kdy potkala. Je původem z Maďarska a měla docela smutný život. Tedy vím, že se jijí rodiče uchlastali k smrti a ona tedy z tohoto důvodu nepozře alkohol. Byla úplně první au-pair mé rodiny. Jenže Hugo zrovna rozjížděl ordinaci a ona mu čím dál tím víc začala vypomáhat v kanceláři a ještě do toho začala studovat zubní sestřičku. Přijela do Anglie z vyloženě žádnou angličitnou. Nechápu, jak se mohla za rok až tekhle moc naučit, že v pohodě studovala školu. Jak řikám, chytrá holka. Miluje cestování a každý delší dovolenou využává k procestování různých exotických zemí. Má procestovanou: Střední a Jižní Amerika, Afriku o Evropě ani mluvit nebudu. Je to vážně jeden z nejúžasnějších lidí na světě.
Naposledy jsem se viděly: listopad 2010 - uvařila pro mě dobroučkou večeři.

Detty/Bernadett - sestra Nelly, která dorazila do Londýna ve stejný den jako já. Celkově byla taková pomalejší  a trošku i hloupoučká. S HM jsem se shodly, že to bude zapříčiněno tím pitím rodičů. Začínala u nás jako cleanerka, později i trochu vypomáhala s Charlesem. Tohle bylo ale spíš z HM lenosti. Dopadlo to tak, že si našla nějakého maďarského přítele pře internet a nám oznámila, že za tři dny za ním odjíždí, asi 200km od Londýna. Nikdy jsem neviděla HM takhle naštvanou. Asi to bylo nejvíce z důvodu, že bude mít na Charlese jenom mě a tak se bude muset víc otáčet. Iwona k nám tedy opět nastoupila jako cleanerka a Detty dostala přísný zákaz se už kdykoli nastěhovat do ordinace. Dopadlo to ta, že u přítele vydržela asi měsíc, páč si s její angličtinou nedokázala sehnat práci a rodina přítele jí brala jako příživníka a už se o ní nadále odmítala starat. Po-té se nastěhovala k jejím tehdejšímu kamarádovi/příteli Maďarovi zde v Londýně. Poslední zprávy, co o ní mám (dva měsíce staré), že pracuje u nějaké cleaningove agentury a uklízí, kam jí posílají.
Naposledy jsem se viděly: hádám léto 2008, občas sí napíšeme na FB.

Iwona - Polka, holčina co u nás dělala cleaningy. V Polsku studovala dálkově výšku, takže tam docela často létela. Byly jsme dost podobné typy a i stejně staré. Když u nás žehlila, tak jsem toho hodně napovídaly a nasmály se. Hlavně jsem se shodly, že ty lady pro které pracujeme, tak by v našich podmínkách (Česko-Polsko) do týdne umřely, jak jsou neschopné a nejsou zvyklé pracovat. Škoda, že jsem se nevídaly častěji. Nechápala jsem, že jí pořád baví dělat uklizečku. Řekla, že si tu určuje dny, kdy bude pracovat a tak může zvládat výšku v Polsku. Myslím si, že teď už je v Polsku natrvalo.
Naposledy jsem se viděly: červenec 2008 - byla mě navštívit v novém bytě.  

Verča - Nanny, která hodně pekla s Petrou a Janou. Jednou za čas jsem všichni společně zašli na vínko. Občas jsem na sebe narazily s dětmi v  Hampstead Heath. Myslím si, že ona v Anglii zakotví natrvalo. Má hodného, sympatického Anglického přítele a je tam poměrně šťastná.
Naposledy jsem se viděly: léto 2008 na vínku.

Štěpánka - původně začínala jako au-pair, ale teď po nějakých sedmi-osmi letech v Londýně strávených se vypracovala na supervisera v caffe shopu v Highgate Wood park. Co jsem tam začala vypomáhat, stala se tedy něco jako mojí šefkou. V listopadu spolešně s Holuškou odjely pracovat na Bermudy do nějaké lepší restaurace, což jim zařídila bývalá šéfka cafája. Někdy v březnu, dubnu musela dorazit zpět a čekat na nové vízum. V tu dobu se z nás staly dobré kamarádky. O víkendech jsem vymetaly různé cluby, bary nebo se šly jen příjemně najíst. Společně jsme jednou navštívily i gay club :) - byla to fakt sranda a konečně vás neotravovali různí ti kebabáci (turci a jiná muslimská havěť), kteří si myslí, že jim každá holka podlehne v normálních clubech. Pondělky byly naše cinema pondělky a vyráželo se na nějaký pěkný filmek.
Potom, co dorazila do Anglie Lucka, tak to byla jedna z nejnezapomenutelnějších jízd :)
Naposledy jsem se viděly: srpen 2008, když se opět vracela na Bermudy. Občas si písmene na FB.


Postupně, jak budu nadále rozepisovat své působení v Anglii, tak budu přidávat další jména.

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část IV.

     První víkend

     Ve smluvený čas se sešlo na Archway. Holuška s sebou přivedla její sousedící au-pair a to Češku Martinu. Takže na to, že byla mým nynějším domovem Anglie, pouhé tři 3dny, tak skore českých holek se začalo zvyšovat. Martina byla holčina podobně malého vzrůstu jako já (158cm :( ), které bylo 27let. Hele nekecám, že bych jí netypovala víc než mně,  v té době 22.
     Holky mi pořídily Oyster card (něco jako v dnešní době Open card v Praze). Snažily se mi vysvětlit, co si tam můžu všechno nabít a jak se to nabíjí přes automaty nebo u okýnka. No co mám povídat, moudrá jsem z toho nebyla. Hlavně, že se mohlo cestovat. Vyrazilo se autobusem do centra. Samozřejmě se muselo sedět  v"double deckeru" úplně nahoře hned v předu. Musím přiznat, že mě tohle místo neomrzelo, ani po skoro dvou rokách tam strávených. Snažily se do mě dostat čísla autobusů, který bych si měla pamatovat, abych se vždycky dostala domu. Nebo přinejhorším skočit na metro. Prý je mnohem jednodušší se orientovat tam než v Praze. Tomu jsem tedy nevěřila, když tu mají asi 30 "lines" a my pouze tři. Postupem času, když byla metrem možnost cestovat víc, sem jim musela dát za pravdu.
     V centru se vystoupilo na Tottham Court Road, kde mi byla ukázaná obrovská budova Central Point, která jde vidět, že širokého okolí, u ní mi byla ukázána autobusová zastávka nahlášena čísla 134 a 310, která mě vždycky odvezou zpět na Archway. Teď už se prý v centru nemohu nikdy ztratit. Jelikož mi furt přišlo všechno strašně stejné, tak mi to přišlo jako dost utopistická hláška. Cesta autobusem byla zvolena jednak z důvodu, abych viděla Londýn a jednak z ekonomických důvodů, protože v tu dobu byl denní limit 3libry a mohlo se jezdit autobusem celý den až do alelůja. (dnes je myslím denní limit 3,50 nebo možná ještě o nějakou tu desetinku pí větší). 
     K Temži a místu konání festiválku jsem došly pěšky a hned mi byly představovány další došlé české, teď už převážně nanny z mého okolí. Bylo jich asi 6/8. Každopádně věkový průměr byl 25+ a já tam pro ně byla jako miminko. Což tedy nebude hrozit v USA, jelikož doufám, že nebudou moc velké průtahy, protože mi chybí pouze půl roku do dovršení 27-mi let. Takže tak či onak budu patřit k au-pair veteránkám :D.
     V mé situaci jsem vůbec nechápala, jak mohou být holky tak natěšené na české klobásy a pivko, které bylo k dispozici. To jsem pochopila až v průběhu následujícího pobytu, kdy se objevil nejeden absťák po české kuchyni. Festival ubíhal ve velmi veselé náladě a nakonec se to zakončilo house party u Holušky, která musela využít, že její rodinka odjela na dovolenou. Musím uznat, že jsem začínala pomalu litovat příslibu jet "zítra/dneska" k Hugovu bratru. Ráno to i potvrdilo. Každopádně příští týden se bude pokračovat grill party, rodinka stále nebude doma a tak bylo super vědět, že je o program postaráno a to se dohodlo ještě s Martinou, že se příští neděli vyrazí do centra mi tam "všechno" ukázat. Holuška, jak mi bylo zděleno, tak většinu víkendů pracuje jako číšnice v nedalekém parku v Caffee shopu, takže se moc během víkendu neutrhne.
     Když mi byla vysvětlena cesta k rodině, tak jsem pomalu začala rozpoznávat uličky, kam jsem zabloudila hned první den. Bylo super vědět, že mám dvě super holčiny cca 15min od sebe. 
     Výlet s rodinou už zas nebyl tak veselý. Tedy nebylo mi po uplynulé noci úplně do zpěvu, ale hlavně celý den pak trávit na zahradě s dětičkami (ještě přibyli dvě, ze strany Hugova bratra) bylo docela náročné. Samozřejmě mi bylo říkáno, že to nemusím, ale bylo na výběr sedět v obýváku a poslouchat rozhovory celé rodiny  (kdy ještě moje angličtina nebyla na takové úrovni, že bych si s nimi bůh ví jak vykládala) nebo tedy s dětmi na zahradě, což mi přišlo díky mé profesi, že se to ode mne i skrytě vyžaduje. Pamatuji si, že bylo velmi příjemným zpestřením zasednout s celou rodinou k pozdnímu obědu. Byla mi představena skoro celá rodina, byla přítomna i Hugova matka, která přijel z JAR a za pár dní by měla přijet za námi do Londýna. Ochutnalo se vyloženě nějaké jihoafrické jídlo, které bylo moc dobrý. Takže návštěvu bych shrnula jako takovou průměrnou. To jídlo to dost vykompenzovalo :D
     Po vysazení u ordinace byla má myšlenka jediná - postel. Konečně se mi ale podařilo  narazit na mé spolubydlící a mohla si dát do kupy, jak vypadají. Nakonec se povídalo do pozdních večerních hodin. Nelly mi dokonce trošičku vyčetla, že mělo o mě strach, když jsem se hned první víkend nevrátila domů. Předaly se telefonní čísla a příště ji musím dát vědět, že se mi nic nestalo :).
     Velmi příjemným zjištěním bylo, že se svými 158cm jsem nejvyšší stálý obyvatelem našeho obydlí. Detty mohla mít nějakých 155 a Nelly dokonce jen 152. Celkově mi přijde, že v UK jsou lidi zrůstově menší než u nás.(Detty a Nelly jsou Maďarky, ale na tom nesejde) Zařadila bych se tam do takového holčičího průměru. Moje HM mohla mít stejně jak já, moje budoucí anglická spolubydlící také. Takže jsem se konečně necítila jako trpaslík :)

Příště bych uvedla jména lidí, kteří nejvíce ovlivnili můj život v UK. Vím, že jich začíná přibývat a člověk se v tom pak špatně orientuje.  

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část III.

     Můj první pracovní den spočíval v tom, že se šlo Claudii odvést do školy s malým v kočárku. Annie mi cestou znova vysvětlovala, co bude náplní mé práce. Jen že se situace trochu změnila a místo cleanerky Iwony bude v domě s úklidem vypomáhat sestra Petronelly (Nelly) - (je to ta zubní sestřička, která se mnou bydlí v ordinaci - bývalá au-pair rodiny). Takže jsem právě zjistila, že mám spolubydlící dvě. Jak je tam přes den hodně pracovníkům, tak ještě nerozliším, kdo jsou mí spolubydlící a kdo ne :). Tato holčina se jmenuje Bernadett ( Detty), přijela do Anglie, přesně ve stejný den jako já, a aby jí do začátku pomohli, tak jí nabídly, že tedy bude moct chodit k rodině uklízet. Iwona bude docházet pouze jednou týdně žehlit. 

     Procházka do školy byla opravdu krásná, vedla přes dva londýnské parky ( Waterlow park a Hampstead Heath park). Trvala kolem 50-ti min svižnější chůzí. Cestou zpět jsem se zastavily v přilehlém caffee shopu, daly si kávu a nakrmily Cherlese. Přišlo mi nemožné, abych v pondělí tuto cestu trefila sama, ale Annie mě uklidnila, že Claudie cestu zná. 

     Po příchodu domů se Charles uložil spát a bylo mi v rychlosti ukázáno, jak se pracuje s miminkem, jak se přebaluje, jak se připravuje mléko, jak se krmí - no takový 20-ti minutový rychlokurz. Pak mne byly pomalu představovány pro mou práci potřebné domácí spotřebiče. Podrobné programy na pračku rozepsané na A4, jak funguje sušička, myčka, sterilizátor na dětské lahvičky, takový mini mixer a "steamer" dohromady - velice užitečná věcička pro "baby food" (myslím, že se to jmenuje babycook). Na první den dost informací.
    Ve tři hodiny jsem mohla končit, ale bylo mi nabídnuto, jestli nechci jet s HM a dětmi do tenisového klubu, kam každý pátek chodí. Claudie tam hraje tenis a Annie rozpráví s ostatními maminkami. No taková dost slepičárna. Hlavní důvod byl ten, že si je HM jistá, že tam chodí jedna československá au-pair a čeká tam na své děti. Tak abych se také s někým seznámila. Byla jsem v očekávání, jestli to bude Češka nebo Slovenka. 

     Tady při mne stáli snad všichni andělé a já narazila na jednu z nejlepších holčin na světě. Přezdívkou Holuša nebo Holuška, asi 28-mi letá úplně nejvíc v pohodě holčina z Kroměříže. Ona osobně Londýn z celého srdce nesnášela, ale nějak jí tam osud prostě zavlál. Druhý den se konal jakýsi mini hudební festival u Temže, takže mi bylo okamžitě nabídnuto, ba dokonce přikázáno, že se musím účastnit. Hrál tam i Dan Bárta a Gipsy CZ. O program na následující den bylo tedy postaráno. Domluvily jsem se na nějakou hodinu na příští den, že si dáme spicha na stanici metra Archway, kterou si pamatuji z mé první procházky Londýnem. Dvě hodiny jsem si povídaly, přišli na to, že máme dost podobné zájmy, jako hudební festivaly, máme rádi podobnou muziku atd..

     Po tenisu si mě zasej sebrala HM a společně s její nejlepší kamarádkou Suzan a jejími dvěma dětmi (jedna Sofie - spolužačka Claudie) jsem se odebraly do čínské restaurace. Annie byla moc šťastná, že jsme si s Holuškou sedly, protože přesně věděla, že když si tu najdu kamarády a budu pořádně užívat londýnského života, tak si mě bez problému udrží. V této restauraci jsem poprvé ochutnala jídlo, které se od této doby řadí mezi mé nejoblíbenější z čínské kuchyně. Škoda, ať jdu kamkoli na čínu zde v ČR, tak to nikde nemají. Jsou to v podstatě malinké kousky pečené kachny, kterým se plní taková mini palačinka, ještě se tam vloží kousek salátové okurky a porku (ten já nejím, takže ho vynechávám), přelije se to, jakousi sojovkou, zabalí a je to to nejlepší co může být. Od HM mi bylo nabídnuto jet v neděli s rodinou navštívit Hugova (HF) bratra na venkov. Samozřejmě, že ví že je to můj day off, a záleží jen na mě. Program tedy tyl už i na neděli. Domluvily jsme se na hodinu, kdy mám přijít a vyložila mě u ordinace. Jo teď si ještě vzpomínám, že mi ukazovala nějakou ulici, kde prý bydlí samí milionáři a snad tam má dům i George Michael. :)

Mé matné vzpomínky z víkendu popíší zase příště. 

    

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část II.

    Po příjezdu na Victorku na mě nečekala rodina, jako na mnohé nově příchozí au-pair, ale jelikož byl všední den, tuším středa a rodinka byla hodně busy, tak mi byl přesnými instrukcemi doporučen Black Cab. Mám si nachystal napsanou adresou na lístečku a že pak nemůže být žádný problém.
     Hned po výstupu z autobusu ke mě přispěchal "luggage boy", ani jsem se nezdráhala mu svěřit své tašky. Velkou výhodou bylo hlavně to, že mě dovedl přímo až k taxíku a já to tam nemusela s mým tunovým nákladem někde pracně hledat. Jediný co mi přišlo divné, bylo, že můj black cab byl červený a né černý, trochu jsem znervozněla, to jako jo. Pamatuji si, že indický pán, který pomáhal se zavazadly vyžadoval za své služby samozřejmě zaplatit, Nejmenší jsem měla dvacku a nějak mu vysvětlila, že opravdu netuším, kolik bych mu měla dát. Tak prý jestli jsou dvě libry OK. Mě by bylo v tu chvíli jedno, kdyby si řekl i o pět. Řidiči byla předána adresa na lístečku, takže hned pochopil, že si asi moc nepokecáme, takže to byla relativně tichá domácnost :). Já se převážně celou cetu kochala okolím. Respektive mi přišlo úplně nemožné se tam začít někdy orientovat, protože všechno, domy, každá ulice vypadala úplně stejně. Za nějakých 20min se dorazilo do mého požadovaného Highgate. Zaplatilo se taxi, nejdřív já, ale hned po vstupu do domu rodiny mi je HM vrátila. HM byla na první pohled strašně milá. Claudie (7-letá holčina) seděla na bobku na schodech na proti dveřím a hned mi byl dopřán od ní hug.
     Proběhla rychlá prohlídka domu, Charles v tu dobu spal. Annie (HM) nechala děti v péči cleanerky ( Iwona - Polka - stejně stará holčina, jak já) a odvezla mě do zubní ordinace otce, kde byl pro mě připraven, malý, ale útulný pokoj. V ordinaci mi bylo představeno asi 8lidí najednou, takže jsem vůbec netušila, který s těch 3 chlapů byl můj HM :). Byla mi ukázaná kuchyně, záchod s koupelnou, které se za provozu ordinace "shareovaly" s personálem. Úplně nahoře v podkroví byly dva pokoje. Jeden připraven pro mě a druhý prý obývá současná  sestřička a bývalá, tedy úplně první au-pair, která rodina kdy měla.
      Mohly být asi dvě hodiny odpoledne a s Hm jsem se dohodly, že dorazím na šestou na večeři. Začalo tedy zabydlování v mém novém pokojíčku. Jediná věc mi vadila a to, že jedna z bývalých au-pair přemalovala pokoj na světle zeleno. Té barvě fakt nefandím, ale prý jestli budu chtít, tak se domluvíme a necháme to přemalovat. 
     Chvíli před šestou se vyrazilo i s dárky k rodince. No to bych to nebyla já, abych se nedokázala ztratit. Jak tam všechno vypadá úplně stejně, tak jediná křižovatka, která mi stala v cestě udělala své a já zahnula trochu někam jinam. Musela jsem si někoho odchytnout, vyloženě to také nebyl domácí, ale ochotně jsme došli před barák, kde přebýval, došel si pro mapu a hned mě nasměroval.  K rodince se tedy dorazilo s menším, asi půl hodinovým zpožděním :) -> takže hned byla "funny story" na světě. Konečně jsem mohla potkat i prďolu. Tedy, na první pohled mě zaujala strašně velká hlava, ale na to si člověk časem zvyknul.
    S HM se strašně pěkně povídalo a hned na mě vychrlila, že teď tu bude měsíc, pak že odjede s dětmi na měsíc do Jihoafrické republiky, od kuď je HM i HF původem. (Seznámili se ale až tady v UK). Takže tu budu měsíc hospodařit s HF sama. Týden na to budeme odjíždet všichni na dovolenou k moři do jížní Francie, nedaleko Saint Tropez a v zimě se určitě pojede do Francie znovu, tentokrát lyžovat. Strašně si oddechla, když slyšela, že mi byla nabídnuta nigerijská rodina. I ona mi tvrdila, že slyšela, že tam musí au-pair drhnout koupelnu kartáčkem na zuby. Hned mi pověděla, že kdysi dělala au-pair v NYC a ví jaké to je, a že určitě nastane i doba, když se třena i pohádáme, ale ať si z toho nic nedělám, prý je to normální. 
     Druhý den mi bylo uděleno volno, ať se v klidu vyspím a budu začínat v pátek v půl 8, kdy mi bude ukázán "nice walk" - kudy budu vodit Claudii so školy. Dostala jsem strašný množství jídla, ať prý neumřu a v pátek jí řeknu co mám rádá a ona mi udělá nákup.
     Druhý den jsem k mému překvapení docela vyspávala. Hodiny mohly ukazovat kolem pul 12, když se mi povedlo se probudit. Po první zkušenosti se ztracením, se mi nechtělo nikde moc courat, ale neodolala jsem a vydala se na procházku. Byla zvolena nejednodušší cesta a to všemi křižovatkami rovně z High Gate dolů. Vždycky jsem si dávala záchytný body, pamatuji si, že první byla stanice metra Archway. Jelikož se mi nepovedlo naobědvat, tak přišel na řadu Mc Donald, páč přece tam nemohla být zas tak rozdílná nabídka jak u nás. Všechno by proběhlo skoro bez problémů, až na to, že mi k pití nebylo dáno brčko, jako bylo v to dobu běžné v ČR. No jo, ale jak si člověk má říct o brčko, když nemá vůbec tušení, jak se to říká. No nic vyřešila jsem to sundáním víčka a shake se vypil tímto způsobem. Až od kámošů mi bylo zděleno, že je mají většinou na příručních stolech ještě s míchátkama, cukrama, solí...
     Další den byl tedy můj první oficiální pracovní den jako au-pair. 

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část I.

     Jak už bylo zmíněno v minulém příspěvku, kolem poloviny června roku 2007 jsem se dostala jako au-pair do Londýna. Abych byla upřímná, vůbec nebyl plán tam jet. Po domluvě s moji kamarádkou (spolužačka z jazykovky, o který bylo zmíněno v minulém příspěvku) mělo být umístění nasměrováno k ní, nějakých 60km jižně pod Londýn.  
    Zaregistrovala jsem se u jakési malé agentury, přes kterou kdysi vyjížděla i ona. U agentury se platil poplatek pouhých cca 400kč a to bylo všechno. Bylo mi slíbeno, že nebude problém mě umístit poblíž mé kamarádky. Celkově vyběhání papírů mi dalo zabrat asi měsíc. I když po mně byly požadovány jedny charakterové a jedny childcare refernece, tak si pamatuji, že je vůbec nikdo neověřoval. Potom byly moje informace přetransferovány anglické agentuře, v které pracovala Slovenka a přes tu byly posléze vedeny veškeré moje hovory. Později na internetových stránkách anglické agentury jsem se dočetla, že registrace au-pair je bezplatná. Takže v podstatě česká agentura si zkasírovala peníze a přeposlala mě dál na pro au-pair bezplatnou agenturu. Ale tak, majlant se neplatil, že. Kdyby to byla nějaká tisícovka, tak bych se vztekala asi víc. Tady jsem pochopila, že jde relativně o malou agenturu, která zrovna s velkým počtem rodin nedisponuje.
     První rodina, která mi byla nabízena byla místo 60km jižně pod Londýn, situována 100km severně nad Londýn. Sice rodinka vypadala mile, ale ta lokace vůbec nevyšla. Druhá rodinka už byla nějakých 20km od rodiny mé kamarádky, ale v jejich hobby bylo napsáno, že milují čtení Bible po večerech a to tedy opravdu nebyl můj šálek kávy. Třetí rodina byla v podobné lokaci, jako ta předešla, až na to, že to byla rodina původně z Nigérie. Mě se třeba v té době černoši strašně líbili a když jsem viděla fotku jejich cca 8. měsíční holčičky, tak byla strašně cute a já se pro ně i rozhodla. Tady tedy zakročili mí skoro všichni známí a radili mi, ať od toho dám ruce pryč. Kdyby to byli angličané, tak by prý problém nebyl, ale prý většinou tyhle africké rodiny mají au-pair vyloženě jako služku, né-li otroka. 
     V tom mi přišel mail od kamarádky, kolem které bylo požadováno mé umístění. Má prý v rodině docela trable a bude pravděpodobně měnit a neví kam se dostane, takže jsem zavolala do agentury, že pro mě lokace už není nijak důležitá, a klidně bych brala nějakou rodinu z Londýna, kdyby byla ta možnost. Den na to mi volala úplně natěšená paní z agentury, že konečně snad našli ideální rodinu. Rodina v Londýně, dvě děti (holčička 6let, chlapeček půl roku), pracovní doba trochu delší 37hod, ale zas plat 120liber, poskytnou mi bydlení ve vlastním, asi 5min od baráku a hlavně milují lyžování a jednou nebo dvakrát ročně jezdí lyžovat do Francie, kde mají vlastní apartmán. 
     Posléze euforie z rodiny byla přenesena i na mě a telefonát to ještě umocnil. HM zněla taky úplně nadšeně. Takže to bylo jedno velký nadšení :D. Zeptala jsem se jí, jestli jí nevadí, že nemám experience z takto malým dítětem (myslím - toho půl ročním). Prý úplně v pohodě, že mi všechno vysvětlí, ukáže a nemám mít vůbec strach. Takže po vysvětlení všeho co bude mou náplní práce bylo dohodnuto. Příští den se kupovala jízdenka na autobus a za týden se vyráželo.
    Jsem fakt byla trubka největší!!! Vybrala jsem si cestovat autobusem s Euro Lines, protože je v přepravních podmínkách, že mohou být až teď nevím přesně, asi 2 x 30kg zavazadla. Moc jsem nenaslouchala okolo, když mi povídali, "Neber si toho moc, hlavně Londýn je ráj na nákupy, všechno si tam koupíš"   Takže né, a Michalka vyrážela s dvou mi úplně nacpanými taškami. Je sice fakt, že se našlo místo i na kolečkové brusle, kterých se mi nechtělo vzdát. 
     Nejhorší z toho všeho organizování byl zážitek v autobuse. Polovinu cestujících tvořili naši romští spoluobčané. První problém nastal ještě před nástupem, když jeden začal kouřit na zastávce, v tu chvíli, když kolem procházeli policajti a odmítal zaplatit sto korunovou pokutu. Druhým zděšením bylo, když už nebylo místo a jeden byl posazen vedle mne. Cesta byla taková celá uřvaná. Furt si tam někdo řval o řízek z jedné strany autobusu na druhou a i když posádka prosila o klid, tak to moc nepomohlo. Můj spolusedící mě v noci začal osahávat, natož jsem na něj hodila úplně ten nejvíc vražedný pohled co jsem dovedla a pak už byl aspoň pokoj. Když byly jakékoli zastávky na záchod, tak bylo samozřejmostí si vzít své příruční zavazadlo s sebou, páč se mi nechtělo riskovat, že vystoupím na Victorce třeba bez noťasu. Poslední zádrhel nastal v Doveru, když si celníci usmysleli, že naše všechna zavazadla protáhnou těmi scenerami na tašky. Takže se muselo projít asi 100 metrů dlouhou halou a povím vám, že s dvou mi 30-ti kilovými taškami to nebyla rozhodně sranda. Až někdy skoro na konci si mě všiml nějaký klučina z našeho autobusu a přispěchal na pomoc. V přístavu nás zdrželi asi hodinu a půl, protože u jednoho, zrovna náhodou romského spolucestujícího, byl nalezen kufr plný cigaretových kartonů a měl na výběr je tam buď nechat nebo zaplatit clo, na což neměl. 
    Pak si pamatuji, že cesta mohla trvat nějaké dvě, tři hodinky a pomalu se vysedalo v Londýně.  
     Jediné, které z toho plyne ponaučení. Do Londýna se opravdu nemusí vláčet s celým šatníkem - příště bych to viděla jen na kartáček s pastou :D a rozhodně už jenom letadlem! Když se to vychytá, tak je to cenově ještě výhodnější, cestování milionkrát pohodlnější a klidnější.  

Jak to všechno začalo aneb pár vět o mne

Vím, že tento blog nebude žádný no boom, páč jich takovýchto jiných, ale přesto strašně podobných existuje milion-padesát-šest. Z vlastní osobních zkušeností ale vím, že je velmi roztomilé po pár letech pročítat vlastní zážitky, prožitky a pocity, který člověk tenkrát prožíval. Trošku mě osobně štve, že jsem svůj anglický deníček nevydržela psát, tak jak bych chtěla, takže to tentokrát zkusím napravit.

Jak jsem se o au-pair vůbec dozvěděla.

 

    Pamatuji si, že když jsem byla hodně, hodně malá, nějakých šest, sedm let, tak starší sestra mého tehdejšího kamaráda odjela do Německa jako au-pair. Vím, že mě naši vysvětlovali, že odjela do cizí země se starat o děti a hlavně naučit se jazyk. No mozek mi to moc nepobíral. Pamatuji si jí, že jednou přijela domů na prázdniny a jetí věta, která mi zní v uších ještě dnes byla "Já jsem z toho Německa tak rozežraná". Jo byly to začátky 90. let a asi to tam bylo jiné než tady u nás, ale tato věta mi udělala docela bordel o tom co je práce au-pair. Proč by jídlo mělo mít něco společného s hlídáním dětí :D. O nic víc tomu nepomohla naše sousedka (tedy mají vedle nás pouze chalupu), když odjela dělat au-pair do Švýcarska ke švýcarsko-české rodině. Česká HM se synem, který mluvil plynule česky a byl stejného věku jako já, jednou přijeli k sousedce na chalupu a já nemohla pochopit, že Švýcaři nemluví švýcarsky :), ale česky. Co si s touto dobou ještě spojím, je příchod velkého množství amerických filmů pro děti do našich TV a já tím byla strašně okouzlená a hrála si na to, že žiji v Americe. Dokonce jsem naše přesvědčila, aby mě přihlásili na kroužek angličtiny, ale to se minulo dost účinkem, jelikož se mě pak nechtěly učit slovíčka a naši anglicky neuměli, takže mě zkoušet nemohli.

    V průběhu let se můj svět začal točit jenom kolem závodního lyžování. V 19-ti jsem si nepřipouštěla, že se třeba nedostanu na olympiádu, to pro mě bylo samozřejmostí. Obětovala jsem tomu skoro všechno, čas, energii, školy jsem si vybírala né podle toho, co by mě jednou bavilo dělat, ale v patnácti jsem šla na učňák. Né že bych neměla na nějakou normální střední školu, ale u nás ve Vrchlabí byly v tu dobu pouze tři střední školy. Gymnázium, kam mě naši nepustili, protože v té době žili v domnění, že člověk, který má trojku na vysvědčení na základní škole, nemá na gymplu co dělat a ani nepomohl argument, že tam jdou lidi z mé třídy klidně se čtyřkou. Byli neoblomní, ale ségra rok na to i s trojkami problém neměla. Dala jsem si tedy přihlášku na obchodní akademii, kde mi s lítostí oznámili, že pro malý zájem uchazečů nebudou třídu otvírat. Abych mohla být doma, co nejblíže sjezdovkám, zbyla mi ta poslední škola, a to střední odborné učiliště obor kuchař J. Vůbec jsem to neřešila a říkala si, že je přece úplně jedno, co mám za školu, když budu dobrá ve sportu, a jednou možná i olympijská vítězka. Učňák a lyžování se dalo krásně skloubit - jezdila jsem na závody do Norska, Švédska celkově po skoro celé Evropě - školou proplouvala v pohodě, tak nebylo co řešit.

     Po učilišti bylo potřeba najít nějakou další školu, abych neztratila status studenta a mohla v klidu nadále lyžovat. Vybrala jsem si nástavbu v Trutnově, obor public catering, takhle to zní i pěkně, co?? J  - v češtině to pak je „společné stravování“. Tam se to pomalu začínalo zvrhávat. Byla přijata má žádost o individuální studium a já školu nemusela ve své podstatě vůbec navštěvovat. Tu od poloviny listopadu do poloviny dubna jsem skoro neviděla. Jenže i přesto jsem si ve třídě našla pár lidí, s kterými se utvořila super parta, a vždycky po škole se zašlo na pivečko nebo probíhali různé oslavy u někoho doma. Já "hajzlik" jsem je pak začala tahat do hospůdek i v době školy, jelikož mě s individuálem nic nehrozilo a oni vždycky měli průšvih :D. Spolužák měl chatu u nedalekého rybníka Dolce, kam jsme jednu dobu pravidelně jezdili skoro každý víkend kalit. Pomalu a jistě se začalo odsouvat lyžování, respektive trénování na druhou kolej. Vypadalo to asi tak, že jsem si vybírala takové tréninky, které mě baví a takové kolo, vytrvalost jsem začala vynechávat čím dál víc. Ještě jedna sezona s tímto přestupem byla dobrá, tak přece to takhle musí jít dál. No to jsem se šeredně spletla a od té doby, i když jsem se sebevíc snažila a makala, tak jsem nenavázala na moji zlatou éru v mých 17. 18. 19. letech.

    Se samotnou školou to taky nedopadlo úplně nejšťastněji. Nepatřím zrovna mezi studijní typy. Známkami to bylo relativně v pořádku až na matiku, kterou jsem nepobírala tak od 7. třídy základní školy, ale hlavně jsem nestihla uzavírat a musela si o rok přesunout maturitu. Ve škole však nastal problém, že se nástavba otvírala jednou za dva roky a já neměla žádnou třídu, kam bych propadla. Na studijním mi bylo oznámeno, že si klidně v průběhu následujícího roku mohu dodělat předměty, s maturitou to také nebude problém, ale že ten následující rok bohužel nemohu být studentem jejich školy. Což znamenalo, začít si platit zdravotní. Po dlouhém přemýšlení a brouzdání internetem jsem narazila na příležitost jít na jednoroční studium jazykové školy, která byla k mému štěstí také v Trutnově. Začala jsem tedy dělat, jakože dvě školy najednou. "Denně" jsem měla docházet na jazykovku (opět jsem využila individuálního studia) a dodělávala si střední.

    V této době byla angličtina pro mě dost velkým oříškem. Respektive až do příchodu na střední do Trutnova, byla u mě dost nenáviděná a proklínaná. Buď byla smůla na hnusné učitelky, které mi ji zprotivily, nebo zas na příliš hodné učitelky, kde nebylo zapotřebí se skoro vůbec učit. Až tedy na nástavbě, jsem pochopila, že s ní budu muset něco udělat, protože byly na výběr dvě možnosti. Maturovat právě z Aj nebo Matiky. I když angličtina byl dost velké "průser", tak bylo mnohem reálnější odmaturovat z ní než z M. Muselo se chce nechce začít se samostudiem a nejednou se mi angličtina strašně začala líbit jako jazyk. Vím, že jsem v tu dobu byla úplně ulítla do filmu Matrix a začala si překládat anglický scénář, později jsem do toho zahrnula překlad písní mé oblíbené kapely System of a Down.

     Rozhodopádně mi rok na jazykové škole dost otevřel oči. Naši učitelé byli tvořeni lidmi, kteří pobývali několik let v zahraničí a mnozí z nich právě začínali jako au-pair. To bylo podruhé v mém životě (od těch cca šesti let) co mi utkvělo slovo au-pair v hlavě. Jazykovka měla tu výhodu/nevýhodu, že učitelé měli úplně jiný přistup než na střední. Jasně dali najevo, že tě do učení nebudou nutit. Všechno je na tobě, pokud chceš, tak tě dokážu něco naučit, ale musí být iniciativa i z tvé strany, pokud nechceš, tak sem nemusíš ani chodit, nám je to jedno. Já jsem to tam měla strašně ráda, ale opět jsem se chtěla dostat mezi nejlepší v lyžování. Za ty dva roky jsem se relativně vyblbla a teď konečně dostala rozum.  Začala jsem se znova dost věnovat tréninku, takže to, že byla škola z mé strany zanedbávána, nebylo zapříčiněno mou leností nebo návštěvou okolních hospůdek, ale prostě nebyl čas tam chodit. Tréninky byly většinou od půl8 - do půl 11 ráno a jelikož to bylo kolem 45 až 60 min dostat se do školy, která končila v půl 1, tak nemělo smysl tam na hodinu jezdit. A to pak ještě občas byly tréninky i odpoledne. Ať jsem se snažila sebevíc, v lyžování mi to moc nepomohlo. Tedy zůstávala jsem stále na stejné, relativně uspokojující úrovni, ale jelikož byl kvůli mému věku přestup z juniorské do dospělé kategorie, tak nároky byly samozřejmě větší. Tady mě asi poprvé napadla myšlenka, že bych se chtěla konečně pořádně naučit, v té době už milovanou angličtinu a zkusit to tak, jako mnozí mí učitelé, tedy prostřednictvím au-pair. Věděla jsem, že mým samostudiem to o nic výš nedotáhnu.

   

   Přišel rok, kdy jsem měla po maturitě (s vyznamenáním mimochodem J ), po jazykovce, ale pořád se mi nechtělo vzdát lyžování. Sen o olympiádě byl ale už opravdu jen sen. Tady přišlo na řadu mé ultimátum. Pokud to v lyžování nikam dál neposunu, tak se sbalím a odjedu se aspoň pořádně naučit anglicky. S mojí současnou trenérkou byla dohoda, že jí budu dělat něco jako asistenta a ona za mě bude platit zdravotní. Někdy o vánočních prázdninách jsem potkala spolužačku z jazykovky, která měla angličtinu jako začátečník, páč do té doby dělala němčinu. Vyprávěla mi, že odjela jako au-pair a angličtina se jí parádně zlepšila a když jsem se zaposlouchala do jejího vyprávění a příběhů z Anglie, tak mi přišlo, že se zítra balím a pojedu hned. Sezona se moc nevyvíjela, sice se mi podařilo obsadit 5. místo na Mistrovství České republiky ve slalomu a nějaké 7-8 místo v obřím slalomu, ale stále to nebylo ono. Dopadlo to tak, že sezona skončila v polovině dubna a já za nějaký měsíc a půl vystupovala z autobusu na Victoria station v Londýně, který se mi stal po docela dlouhou dobu útočištěm

    Z podvědomí se mi nějak dostaly na mysl má dětská léta a imaginární hry na Ameriku. Můj plán byl tedy následující: rok vydržet v Anglii, napilovat angličtinu a potom rok zkusit ještě USA. Jak prosté a jednoduché, ale věci se začaly vyvíjet trochu jiným směrem.

O tom jaké bylo au-pařit v Anglii zase příště. 

VS